Havraní Vrch – Rudné , lyže, držkopády a zábava

Je sobotní ráno, možná 5:40 . tma jako v ranci a my vystupujeme v Rudné u místního ústavu pro duševně choré. Někdy nám připadá, že sem také patříme. Tři fotrové od rodin… Měli bychom ležet doma v pelechu, ale my né, Musíme se nasytit zážitkama. A tak po pár metrech nasazujeme všichni svoje hybridní Sporten Freewalk lyže a vyrážíme na Havranní vrch. Čelovky svítí, sníh šustí pod stoupacími pásy.

Najednou je pryč únava z krátkého spánku, pryž je ta nechuť, která nás ráno vracela zpět do pelechů. Jakmile mineme poslední stavení , je ten pocit pohody i vzrušení ještě intenzivnější. Najednou je tu pláň na které leží metr sněhu a silný vítr z ní zvedá oblaka sněhu do našich ksichtů. Jooo ! To je ono. Paradoxně i tohle nás baví. Není to ale to pravé pro naše plynové vařiče, takže hledáme závětří pro vaření snídaně. To nacházíme hned zkraje lesa, pod větvemi obtěžkanými náložemi letošní bílé peřiny.

A už to syčí a už to jede. Tradiční snídaně krušnohorských bláznů je na světě. Vejce, slanina, obrátit, posolit a vyklopit na domácí chlebík. Neskutečná lahoda se do tohohle zakousnout v probouzejícím se lese. Nikde nikdo, jen sníh, ticho a tři  blázni se stejnou uchylkou.  A po vydatné snídani i s kafem a čajem šup opět do vázání a vzhůru plání na Havraňák, který je již z dálky vidět ozdobený dřevěným trianglem.

Fujavice nás nezabrzdí, to spíš mě důkladně probere tlama , kterou hodím do sněhu, když při běhu drnknu špičkou do hlubokého sněhu. Ale i tojsou chvíle pro které to děláme. Ta legrace, to sdílení… Na temeni kopce jen společné foto a pak už pěkně dolů loukou do vsi. Učíme se lépe či hůže telemarkovat, protože jinak ty lyže prostě řídit nejdou . Šlapeme kolem chat i prázdnými svahy a naručujeme panenský sníh. Je to paráda a být ty svahy delěí, to by byl teprve odvaz. Sněhu je opravdu hodně, takže dolů do Rudné se dostáváme bez nutnosti jet po silnici , obcházíme kostel a jsme opět u auta. Prostě 2,5 hodiny zábavy, která stála zato.

Skiareál Náprava – lyžování u Jáchymova

Výhodou života pod Krušnými horami je mimo jiné i to, že když v 8:15 hodíte to auta lyže a přezkáče, tak v 9:00 už můžete klepat vlekaři na rameno ať spustí lanovku. Ať už bydlíte v Nejdku, Nové Roli, K. Varech, Ostrově, Jáchymově  nebo jinde v Krušnohoří, vždy je v okolí pár sjezdovek, kde se za příznivé zimy můžete vyřádit.  Jedním z mnoha je skiareál Náprava v Jáchymově.

Ono je to tedy kousek nad Jácvhymovem, směr Nové Město (tady bacha na název , žádné Město tam není, jen pár domků směrem na Mariánskou ) Většina lyžařů nadržených na bílé pláně ho míjí cestou na Klínovec , nebo Boží Dar. A to je možná dobře. Ona už cesta tam je trochu schovaná. V prudkém kopci u Jáchymovského kostela musíte doleva, kolem bývalých uranových dolů se zanoříte do kopců a po cca. 1,5 km už vás  v zatáčce cedule dovedou až k Nápravovi. Nevím proč se to tak jmenuje snad   podle majitele ? Každopádně je tady velké parkoviště, ze kterého je nástup rovnou k vleku. A to fakt oceňuji. V Perninku nabo na Plešivci musíte vláčet lyže přes parkoviště na nástup na vleky, taky můžete prakticky od auta dojet k vleku. Ty jsou tady na Novém Městě tři. Vlevo poma, která občas nepříjemně na nástupu nadskakuje. Ta obsluhuje červenou a úzkou černou sjezdovku . Vpravo je kotva, která vás vyveze na temeno kopce. Odtud máte nádherný výhled na krále Krušných hor – Klínovec.

skiareál náprava JáchymovSvahy jsou orientované severně, nejvyšší bod kolem 900 m.n.m , takže odpoledne už na nich moc slunce není, zato nejsou rozbředlé. Z kotvy se můžete spustit širokou téměř 900 m dlouhou modro/červenou sjezdovkou dolů, nebo to říznout doleva lesní spojkou na mírnou louku s dětskou pomou. Pro děti ideální svah na učení a pro vás chvíle pohody, kdy se koukáte na sluncem ozářený Klínovec a letmo kontrolujete děcka jestli to na vleku dávají.  Ten kdo nepotřebuje desitky kilometrů sjezdovek si tohle středisko oblíbí. Je ještě příjemně zastaralé – čipy tady nečekejte, permice mají z laminovaného papíru, takže rollery s sebou, případně vám vlekař dá provázek na připevněník bundě. Ale o sjezdovky se tu starají skvěle, bufet je hned u dojezdu. Krušnohorská pohoda – a to to přeci jde.  Ti z vás, kteří člou tento článek a nemají to tak blízko jako my, se můžou ubytovat třeba v Jáchymově nebo na Mariánské a těch pár kilometrů si dojet autem.

Tady je ceník

Ubytování v okolí najdete tady
Booking.com

 

Tisovský vrch – Krušné hory , aneb svítání co svět neviděl

Tisovský vrch, neboli Pajndl je dominantou, která nás Nejdečáky provází od dětství. Každý správný krušnohorec by měl vystoupat až na temeno tohoto oblého kopce a shlédnout z rozhledny na svojí krajinu z téměř tisícové výše. Ano je to jedna z našich skorotisícovek, protože měří 977 m a rozhledna a její ochoz je ještě výše. Východy i západy slunce jsou tam parádní. Pokud ovšem vyjde počasí. Nám tedy slibovali na východ polojasno. Nakonec bylo všechno jinak. Posuďte sami.. Ale alespoň jsme si užili sjezd na backcountry lyžích od Sportenu . A to byla teprve legrace…

 

Testování lyží Sporten Free Walk

Je nedělní ráno 5.1. a budík mne neuprosně tahá již v 05:10 z postele. Au to néé. Ale kdo chce něco zažít, musí obětovat i spánek. Za chvíli už dupu po schoděch s batohem na kterém sou připnuty nové lyže. No lyže… Ony jsou to takové hybridní sněžnico – lyžo – skialpo – běžky. Už od 24.12. kdy je donesl Ježíšek pod stromek jsme se s klukama těšili jak je otestujeme. Nasedám ke Stevovi  v Nejdku nabereme Tonyho a frčíme do hor.

Původně byl v plánu Havranní vrch , ale vzhledem k tomu , že dole ve 430 m.nm. mrholí, zvolili jsme Blatenský vrch, kde bude jistota sněhu. Ještěže tak. V Horní Blatné lehce sněží , okolní planiny jsou přikryté bílou peřinou. Jak by taky ne, budeme se pohybovat ve výšce 900 až 1041 m.n.m. , tak kde jinde by měl být v lednu sníh , když ne tady.  Za poslední lampou sundaváme „stoje” z báglu . Upnutí lyží Free – Walk je velmi jednoduché. Je to stejný systém jako u snowboardu. Lyže jsou dlouhé 120 cm , a část skluzníce je opatřena tulením pásem pro stoupání. Po chvíli testování již víme jak našlapovat a cesta ubíhá skvěle. Bohužel pod Vlíčí Jámou se kvůli hrudkovatému firnu musíme stočit na otevřenou pláň. Nakonec se to ukazuje jako skvělý nápad, protože zde si teprve svobodně užíváme možností chůze po sněhu.

Na krustě je navátá vrstvička prašanu, prkna fungují jak mají a cesta ubíhá. Po chvíli zjišťujeme jak našlapovat , aby tulení pás držel a neklouzali jsme zpět. Připojujeme se na lesní cestu, která slouží i jako sáňkařská dráha a směle vykračujeme k vrcholu. Nazpátek to bude asi sranda, protože cesta má v některých místech docela spád. A to ještě netušíme , že za chvíli začne namrzat.

U rozhledny si v cykloboudě na vařiči usmažíme již tradiční snídani – volská oka s kolečky klobásy, doplníme tekutiny čajem a protože začíná foukat a být pěkná kosa, vydáváme se dolů.

Ovšem teď nastává ta pravá legrace. Teprve se učíme jak nové nářadí na nohách kočírovat. Máme zlozvyk ze sjezdovek, brzdit smykem a zatáčet po hranách. Teď na to můžeme zapomenout. Tady platí jiná pravidla. Zatáčí se hlavně tzv. telemarkem s jednou pokrčenou nohou, jenže na té ledové krustě nejde ani to.  A tak se svítáním nese smích, nadávky a tupý zvuk padajících těl.

Nakonec v pořádku dorážíme dolů k autu do Blatné , nasyceni zážitky a s hlavou plnou plánů kam vyrazit až bude všude hluboký prašan..