Na kole na Červenou Jámu

Červená jáma je dnes již kultovní krušnohorská chaloupka z mechu a kapradí, která uprostřed nádherné přírody nabízí občerstvení kolemjdoucím. Turistům, cyklistů, běžkařům a dalším milovníkům našich hor. Protože se nachází v nadmořské výšce kolem 1050 m.n.m. je výjezd sem celkem nářez, zvláště pokud jedete z K.Varů nebo Nové Role jako my. Ale jak pravil Arnold  – co bolí to roste ! Takže odpoledne sedám na na bajk a vyrážím do Nejdku vyzvednout Tonyho a valíme nahoru. Zatím bolí jen Prdel… tak snad neroste. Serpentýny za LDN do Perninku jsou opravdu výživné. Z Nejdku je to nahoru kolem 400 výškových metrů. Asfaltečka je to ale pěkná, nová – vyhrála stavbu roku v kraji, takže cesta za občasného nadávání na zkur.enej kopec docela ubíhá. Za viaduktem v Sejfech začínají být vidět poslední zbytky sněhu. Přejedeme železniční přejezd a to nejhorší máme za sebou. Sjezd do Perninku je za odměnu. Honí nás mlsná, takže kupujeme domácí špekáčky a pivko v krámku U Patrika. Tenkle kšeft si nenechte ujít – nádherný obchod, domácí produkty, všechno krásně naaranžované, proutěné koše s jablky, stáčená vína. Žádná vietnamská večerka se zbožím z výprodeje z Kauflandu. Tady to fakt máme rádi. Podél Bystřice vyrážíme směrem na Bludnou. O zábavu se postará brod přes potok a pak už je tu další stoupání v hrbolaté lesní cestě. Sněhu přibývá a místy přejíždíme sněhová pole i na cestě. Odbočka na Jámu je blátivá a kus dál je vidět sníh – tudy to nepůjde. Nuž valíme dál až na asfaltku mezi Blatnou a Bludnou. Chvíli jedem po příjemné cestě a jsme na Bludné.  Tohle je parádní kousek krušnohorské přírody, slunce zapadá nad německým Auersbergem, prostě idylka. Vytahuji Droníka a trochu poletuju a fotím.  Jedeme dál cyklostezkou č. 2004 a sněhu přibývá. Lesní cesta na Červenou Jámu je tak na běžky. Pod námi 30 čísel sněhu, v lese taky spousta. Tak 300 m tlačíme a tím se asi definitivně loučíme se zimou. U chaloupky z mechu a kapradí už se začíná šeřit, udělám poslední droní fotky a je čas sbalit se a vyrazit. Začíná být pěkná kosa, přeci jen je 17.4.. Tak návleky, dlouhý rukavice a šusťačka přijdou vhod.

Míjíme místo kudy jsme sjížděli při zimním táboření a pak už je tady Hřebečná. Po krátké zastávce u kamaráda na chalupě, kdy s ním dáme do útroh trochu ohnivé vody mastíme dolů směr Pstruží. Samozřejmě ne po asfaltce, ale pěkně pod Plešivcem podél potoka. Ta trocha slivovice nám zahřívá prokřehlé prsty v botách, takže zvládneme v klidu i svižný sjezd do Hrozněnína a  panelku mezi Odeří a Děpoltovicemi.  V Děpoltkách u Pegase je blaze. Příjemná obsluha, pivo a výborná fazolačka. A pak už jen pár kiláků do Nové Role. Je 22:00 máme za sebou 51 km a normální lidi uléhají do postele…:-)

Ryžovna a Mrtvý rybník – Loučení se sezónou ?

Letošní zima v Krušných Horách byla po dlouhé době skvělá . Co se týče sněhu , nemohli jsme si v horních partiích Krušných Hor stěžovat. Ale jak rychle přišla, tak rychle v březnu oděsla. Alespoň v nížinách. A tak jsme si za ní dojeli na hřeben. Tam kde to máme rádi, do jedné z nejkrásnějších oblastí – mezi Ryžovnu a Boží Dar.  Počasí slibovalo azurovou oblohu, takže plán zněl jasně – východ slunce .

Dny už se prodlužují, takže budíček na 4:50 není zrovna příjemný, ale pro krásu se musí trpět, jak praví klasik.  Vyrážím pro Tonyho do Nejdku, cestou se k nám připojí Tajemný Krušnohorec Víťa a valíme výš a výš.. Silnice mezi Hřebečnou a Ryžovnou je sice stále lemována sněhovými bariérami, ale je průjezdná, takže auto necháváme až v sedle. Obloha už se varví, mozol vyjde co nevidět. Takže rychle skialpo lyže na nohy a šlapene na odlesněný kopec Nad Ryžovnou do výšky 1054 m.n.m.

Vytahuji svého DJI Mavic Zoom  a kromě fotek oranžového kotouče, pořizujeme i nějaká videa. Samozný vrchol páté nejvyšší hory Krušných hor je vlastně jen taková louka porostlá nově vysázenými smrky. Nejlepší výhledy jsou spíše na západ, takže se domlouváme, že se tady někdy objevíme právě na západ slunce. Víťa vymyslel, že se půjdeme mrknout na Mrtvý Rybník, takže vyrážíme po chvíli dál.  Sněhová krusta je stále umrzlá a krásně jede. O co víc lyže Sporten Freewalk jedou, o to hůže se řídí a tak po chvíli trefuji malý smrček a kácím se za všeobecného veselí na sníh. Pak chvíli tápeme a hledáme cestu k Mrtvému Rybníku. Jsme díky širokým lyžím mimo značené cesty i běžkařské tratě, o to je to zábavnější.

Po chvíli se Viťas zorientuje a rozlehlou planinou sjíždíme až k němu. O tom, že před námi leží rozlehlý rybník napájený temnou vodou z rašelinišť není moc známek. Jeho hladinu stále kryje led a sníh a je tedy dokonale maskován v krajině. Naštěstí přítoky jsou patrné, takže máme představu , kde je pod sněhem pevná zem a kde již začíná vodní plocha.  Slunce začíná nabírat na síle, přestože je teprve 8:00 ráno. Nikde nikdo, jen my , modrá obloha, bílé pláně, smrky a zurčící přítoky. Droník opět úřaduje a já natáčím nejenom okolní krajinu , ale i nebojácného Tajemného , jak se prochází po ledu. Je to k nevíře, ale nepropadne se. Tady ve výšce přes 1000 m.n.m. je opravdu ještě zima, přestože dole už propuklo jaro. Děláme svou klasickou Krušnohorskou snídani . Na vařiči se smaží volské oko se slaninou, k tomu čaj a kafe z termosek. Neskutečná pohoda.

Po snídani přecházíme boční stranou led Mrtvého Rybníka a vydáváme se  po stále ještě sjizdné běžkařské magistrále k autům.  Cesta na lyžích prosluněnou planinou nad Hřebečnou je už jen třešničkou na dnešním outdoorovém dortu..

 

Kolo, lyže, dron = Krušnohorská extáze

Je brzké ráno, konec února a já nahazuji na záda třícítku. Tedy batoh třicítku. V něm je můj nový kámoš DJI Mavic 2 Zoom, něco na přebalení, náhradní ponožky a na batohu připnuté lyže a teleskopické hůlky. Což by samo o sobě nebylo v tento čas tak zvláštní, jenže s tím sedám na kolo. To už je samozřejmě trochu nerozum, protože je -5°C . Byl to dobrý nápad ? Nevím, říkáím si po 10km šlapání do kopce před Nejdkem.

Hlášené slunce je zatím někde v mlze, takže jedinou vzpruhou je jen setkání s podobným bláznem  – Tonym, který už čeká v mém rodném městě. Lyže má samosebou taky. Valíme dál , směr Šindelová, tam kde tušíme více sněhu i sluníčka. Ale to se ani po dalším 10 ti ujetých km nezjevuje. Špičky cyklobot a nohy v nich jsou promrzlé na kost a tak kus kopce na Krásnou Lípu bez ostychu tlačíme – potřebujeme zachránit prsty. A to se po chvíli daří, omrzliny nakonec nebudou. Když dupeme do neoblíbeného kopce nad Lípou, stane se snad zázrak.

V sedýlku nad Krásnou Lípou kde chceme odbočit na zasněženou pláň na Ptačí horu najednou vylézá slunce. Krusta na sněhu je zatím stále dostatešně pevná, takže nemusíme ani nandavat lyže. Kola vedeme vedle sebe a míříme na piknikové místo s výledem na Rotavu i dále na jih. Ona je vůbec Ptačí hora parádní vyhlídkové místo. Jak na východ slunce směrem na Nejdek, tak na jeho západ. Pod stromem  si  hřejeme na  planové vařiči opožděnou snídani a kocháme se nádherou , která každou chvíli se sílícími slunečními paprsky dostává nový level.

Vytahuji DJI MAVIC 2 Zoom. Je téměř bezvětří, takže není co řešit. Tuhle chvíli musím vyfotit i natočit. Zatím jsem toho s ním moc nelalétal, takže udělám pár foteknad zaniklou obcí Vogelsberg, proletím se nad zasněšženými vršky a když mi dron zmizí z dohledu při letu směr Přebuz, raději ho spásným tlačítkem RTH (Return To Home) volám zpět. Slunce pálí, viditelnost nádkerná, kolem dokola sněhové pláně a jen my dva s bajky a lyžemi.

Neskutečné. Najednou se z druhého konce Ptačího hory vynoří skupinka převážně německy hovořících fotografů. Jedná se o workshop kraslického fotografa Václava Neckáře, který je učí fotit dravce, lišky a další ochočená zvířata v jejich přirozeném prostředí. Chvíli si s ním povídáme  o místech v okolí které známe, o focení, létání a pok už měknoucím sněhem mažeme k silnici. Slunce nás nabíjí a nemáme toho dost. Jedeme na Přebuz ! Lyže nesmí zahálet na batohu.

Ovšem nebude to zadarmo. Kousek dál už je silnice jeden led a sněhu kolem přibývá. Šlapene do nitra hor jen s největší opatrností. Nedaleko Přebuzi, kousek od rybníka přelézáme sněhovou bariéru u silnice. Kola putují do úkrytu pod pod strom a ke slovu přicházení naše oblíbené hybrydní lyže Sporten Free Walk. Ty se nasazují na běžné zimní boty, jsou dlouhé 120 cm, takže jsme schopni je vézt i na kole a zespodu mají tulení pás jako skialpy.

Vyrážíme mýtinou a postupně i přes koryto potoka směrem k bývalému dolu Otto.  V něm se těžila cínová ruda až do konce 2 světové války. Dnes tu není ani noha ani lyže, máme to tu jen pro sebe. Tony prolézá zbytky továrny a já dělám další fotky z dronu.

Spokojení se vracíme ke kolům, naučenými pohyby upevňujeme lyže na batohy a přesedáme na kola. Po překonání ledovky na silnici nás čeká sjezd do Šindelové a dál k domovu. Mám za s sebou 50 km na kole, něco s dronem ve vzduchu a pár kilometrů na lyžích. Tak vypadá den Krušnohorcův….

Zimní táboření – Hřebečná, Krušné hory

Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je ze sedla koně. Někdy si to trochu upravuji a měním to na ”ze sedla ” . Musím však říct, že ani podled ze sněhem zavátého stanu taky není k zahození. A právě kvůli tomuhle pohledu jsme již po osmé vyrazili na zimní táboření. Tedy nejen kvůli tomu pohledu, ale celkově se u toho užije s kamarády dost legrace a zvlášť letošní zima tady u nás v Krušných horách slibuje opravdu hooodně zábavy.  Už jen proto, že na hřebeni leželo často až 150 cm sněhu.

Zimní táboření ve stanuVyrazili jsme tedy 7.2.  dokud je ještě nahoře nakydáno, protože předpověď na další dny slibuje oblevu. Po chvíli koumání map vybíráme místo nad Hřebečnou, které je ve výšce přes 1000 m.n.m. . Původně jsme tedy mysleli, že půjdeme až na kopec , který nese jednoduchý název „Nad Ryžovnou” a má kolem 1050 m.n.m.  Vzhledem k tomu, že je to ale ze startu dost daleko a při stavbě base campu chceme mít trochu světla, měníme maličko směr. Od podledního stavení za Hřebečnou vyrážíme směr Červená Jáma. Ono to autem stejně ani dál nejde, protože silnice tady v zimě prostě končí sněhovou hradbou a dál musíte po svých. Nebo po běžkách, a nebo jako my na Sporten Free Walk lyžích a  sněžnicích .

Letos konečně jdeme v plném složení Tony, Steve, Petr a já. A jako bonus jsme připrali i Tajemného Krušnohoce Víťu. To je dost dobrej týpek, co se sem před pár lety přistěhoval z Beskyd a teď se tady toulá po horách a fotí, hledá zajímavosti a proleze každou díru.  Tulení pásy šustí po planině, Peťovo sněžnice křupou a po chvíli míjíme první propadlý důl.  Slušná díra , zapadaná částečně sněhem. Ono vůbec tahle oblast krušných hor je jich plná. Jako dítě bych to určitě prolézal a jako rodič trnul , že to moje děti prolézají.

Po dalším kilometru míjíme další propadlý stop jiného středověkého důlního díla a o kousek dál nám Viťas ukazuje propadlinu, ze které prý vede vstup do podzemí , kde je prý i 15m ledopád. Vchod na dně propasti je ale zapadaný sněhem a bez lana je nebezpečné pokoušet osud. Ostatně tahle oblast čeká na zapsání do světového dědictví UNESCO jako hornická krajina, tak uvidíme, jestli se to podaří.

Začíná se smrákat, proto raději poblíž hledáme místo na přespání. Tak aby bylo maličko za větrem , tak aby se tam vešly dva stany a záhrab pro Tajemného.  Místa je tady všude dost, stejně jako sněhu. Tolik ho už dlouho nebylo a pamatujeme i roky, kdy jsme zimní táboření provozovali na pár centimetrech bílé pokrývky.  Po poradě stavíme tábor na dohled od jedné propasti. Lopaty do sněhu jedou, funíme, hážeme a tvoříme ložné plochy.  Ani se nedohrabeme trávy a už víme , že ze stavů budou čumět jen vršky. Paráda ! Zimy není třeba se  obávat. Zkušenosti  i vybavení máme dobré, takže spacáky od Colemanu a Pinguinu budou mít ještě teplotní rezervu. Má být snad jen -1°C , což je oproti loňské Jelení Hoře a -16°C opravdu vedro.

Víťa si půjčenou sněhovou lopatou hloubí „sarkofág pro faraona” . Přesně tak vypadá místo, které si chystá na nocleh. Přehodí přes něj ještě bivakovací plachtu, aby na něj netáhlo. Prča ovšem bude až se mu přes ní v noci přejde laň, vlk nebo divočák.

Stany jsou hotové, bivak taky, takže nazouváme sněhoťapky a s čelovkami vyrážíme na pivko do nějaká knajpy v Abertamech. Popravdě řečeno jsme mysleli , že je to blíž. Sjezd ze svahu i cesta planimani nám zabírá téměř hodinu. Příjemná Hospůdka Aberthamka, kterou mi doporučil Petr Mikšíček  nezklamala.  Jídlo je výborné i když trochu dražší a pivko od Bernarda také slušné. Vydržíme do zavíračky a při cestě ztichlými Abertamy se ještě necháme zlákaz místní servírkou na pivní přídavek do lokálu U Formule.

A pak už se jen bílou plání míhají kužely světel… Jdeme ve vlastních stopách , abychom nezabloudili a nalezli tábor.  V něm  ještě v improvizovaném ledovém Apres Ski baru dáme pár panáků na dobrou noc a uléháme do svých stanu a Imhotep Viťas do své krypty.  Noc je opravdu teplá.

A ráno ? Ten pohled ze stanu je prostě nádhera. Ta bílá paráda všude kolem, neprší , nesněží , děkujeme ti duchu Krušných Hor. Viťas se vrací z výšlapu na Červenou Jámu , loučí se s námi a pokračuje k autu a na Klínovec. My v klidu balíme a vydáváme se v sílícím větru také k našemu vozidlu. Končí jeden den, pro který stojí za to žít , zimní táboření na které se těšíme celý rok.