Recenze batohu Osprey Aether AG 70l

Při příležitosti natáčení dalšího dílu krušnohorské cestovatelské série GreatWalks jsem konečně dostal příležitost vyzkoušet můj nový batoh Osprey Aether AG 70. A jaká byla moje zkušenost ? Co se mi líbí a co mne zarazilo, nebo překvapilo ? To vše se dozvíte v následující recenzi.

Za hodně peněz hodně muziky ?

V první řadě je třeba říci, že tento batoh nepatří, mezi nejlevnější modely, ale značka Osprey je synonymem kvality a odolnosti, nemůžeme se proto divit, že stojí 2x tolik co podobně veliký batoh od Husky. A já hledal batoh, který mi vydrží alespoň 10 let, podobně, jako můj stařičký Ferrino Approach 40+10, který tahám na hory už 10 let.

Osprey Aether 70

Vhodný pro náročné akce

Ale při balení do Alp vzniklo menší nedorozumění. Osprey Aether v litráži 70 jednoduše není batohem pro prodloužený víkend v horách, při kterém spíte a stravujete se na chatách. Na to je až moc velký. Na takové akce, kdy sem tam lezete po skalách, balancujete po sněhových polích a potřebujete stabilní těžiště a pohyblivost, jsou lepší horolezecké batohy s velikostí kolem 50 l. Aether 70 je ale skvělou volbou pro expediční cesty. Tedy například pro dlouhé výpravy do divočiny, pobyt v horách, cestu do základního tábora, nebo příležitosti, kdy si vše potřebné nesete na zádech. Včetně spacáku, stanu i karimatky.

Vyrážíme na Greatwalks

Tentokrát jsem si ho ale vzal na říjnovou výpravu po Krušných horách, při které natáčíme cestovatelská inspirační videa do seriálu Greatwalks. Bylo jasné, že do batohu se musí kromě oblečení vejít teplý spacák, karimatka, žďárák (nebudu přece spát ve stanu), pláštěnka, jídlo, vařič a další nezbytnosti pro spaní i natáčení.

Velkorysý prostor

A při balení mě Aether 70 příjemně překvapil. Jsem zvyklý na svého podobně velikého Treksport Patagonia a Osprey ho v komfortnosti balení určitě předčil. Do spodní komory se téměř bez komprese vešel můj zimní spacák Coleman. Kdybych se snažil, možná bych k němu dostal i nějaké další drobnosti. Ty jsem ale již dával do hlavní komory. Velmi příjemnou vlastností se mi jeví možnost vstupovat do hlavní komory předním zipem. Nemusíte odklápět víko a přehrabovat se v batohu. Ostatně i víko pojme spoustu vybavení. Z horní strany má dvě zipové kapsy. Ta menší obsahuje světle zelenou pláštěnku, kterou oceníte při zhoršení počasí. Co je ale skvělé, je to, že i kapsa na pláštěnku je dost prostorná, takže do ní můžete dát spoustu dalších drobností. Hned za ní je velká vrchlíková kapsa, kterou obvykle používám na věci, jež chci mít rychle při ruce. Nůž, čelovku, powerbanku, mapu a další vybavení. Tenhle prostor je opravdu velký, ale možná by snesl nějaký organizér, nebo vnitřní členění, aby se člověk ve změti předmětů v této kapse vyznal. Jo, abych nezapomněl – na zádech je externí kapsa na camelbag a
po odejmutí vrchlíku objevíte tzv. „FlapJacketTM“ , což je léga na uzavření batohu bez vrchlíku.

Přezky a popruhy, kam se podíváš

Trošku mne již při prvním kontaktu zarazily přezky. Zdánlivě nesmyslně šikmé s malými přezkami a na nezvyklých místech…Při zevrubnějším zkoumání však jako já zjistíte, že každá má své místo a důležitou funkci. Dá se s nimi perfektně stáhnout víko batohu, boční stěny i vstup do spodní komory. Specialitkou je Stow-on-the-Go System ™ . Ten usnadňuje uchycení trekových holí na batoh. Hole snadno provlečete dvěma elastickými očky – jedno očko je na těle batohu a druhé na ramenním popruhu. Stejně jednoduše a rychle si je v případě potřeby opět vyndáte.

Pohodlí na zádech

Přestože jsem při prvním zkoušení batoh považoval za tvrdý a nepříliš pohodlný, teprve dlouhé nošení v krušnohorských hvozdech změnilo můj názor. Je neskutečně pohodlný. Ramenní popruhy i bederák jsou měkce vypolstrované, což přispívá ke komfortu. U bederního pásu se ještě zastavím. Je velice pevný a nepoddajný a v první chvíli jsem se v něm cítil jako v kleštích. Po pár kilometrech chůze s plnou zátěží beru kritiku zpět. Bederní pás netlačí, neškrábe a tlumí nárazy při chůzi s těžkým břemenem. Stejně jsou na tom i ramenní popruhy – pohodlné, kryté síťovinou pro lepší odvětrání. I zádový systém je dost komfortní a měkký. Dokonce jde pomocí velké plochy se suchým zipem různě výškově upravovat.

A co kapsy ?

Když jsem se zmiňoval o kapsách ve vrchním víku, zapomněl jsem do výčtu zařadit malé kapsičky na bederním pásu. Ty jsou skvělé na klíče. Další kapsa ze síťoviny je na rubu víka a já jí používám na lékárničku. I když je možná primárně určena na tiskoviny, nebo mapu. Z boku batohu jsou ještě dvě elastické otevřené kapsičky. Do nich se dá zasunout např. lahev s pitím. Vzhledem k tomu, že ve spodní části mají otvor, nepoužívejte je na klíče, mobily a další drobnosti.

Hlavní výhody:

  • velmi prostorný
  • mnoho upínacích bodů
  • integrovaná pláštěnka
  • kvalitní materiály
  • nastavitelná záda
  • kapsa na camelbag
  • možnost předního přístupu
  • široké možnosti nastavení

A nevýhody ?

  • vysoká cena
  • tvrdší bederní pás

Osprey Aether 70 L můžete koupit, podobně jako já ZDE

Nejlepší koupání v Krušných horách – Lom Jimlíkov !

V předchozím článku jsem vám představil několik míst kde se dá pod Krušnými horami skvěle koupat. V dnešním díle představím pouze jediný ti za to dle mého názoru naprosto jedinečný. Je jím zatopený kaolinový lom, vzdálený co by kamenem dohodil,od obce Jimlíkov mezi Novou Rolí a Mírovou.

Jako občan Nové Role bych měl upřednostňovat spíše místní koupaliště. Pravda Jimlíkov a novorolský rybník pravidelně v parném létě střídáme. Nemůžete ho minout, protože již z dálky vystupuje nad obzor obrovská hromada písku, která bezprostředně navazuje na vodní plochu. Kousek od lomu se totiž nachází i zpracovatelský závod na kaolin, jemuž vděčíme za zatopený lom i neuvěřitelně obrovské pískoviště které ocení děti i dospělí.

U této vodní plochy nečekejte nějaké vymoženosti jako jsou šatny, nebo dokonce občerstvení. Je to typicky přírodní koupání. Místo na parkování si budete muset najít někde podél krajnice , nebo u panelové cesty, která vede podél Jímlíkov Beach. Ve velmi parných dnech zde bývá docela narváno. Sjíždějí se jsem lidé z Karlových Varů, Chodova, samozřejmě z Nové Role i širokého okolí.

Odměnou vám však bude čistá šedo modrá voda podobná Balatonu a písčité pláže všude kolem. Jedinou maličkou nevýhodou je, že pár metrů od břehu již nedosáhnete a proto je třeba dávat pozor hlavně na děti. Ty však místo ve vodě často skončí na obrovských hromadách písku ze kterých skáčou, nebo dovádějí v nedaleké laguně s tekutým kaolinem. Voda zde bývá bez sinic a perfektně čistá. Někdo možná namítá že má po koupání ve vodě s vysokým obsahem písku a kaolinu sušší kůži. Nemusíte se ale bát, voda není kontaminována, žádným biologickým odpadem a výtoky z kanalizací. Je to čistě přírodní příměs. Ostatně kaolin se používá i do pleťových masek a jiných kosmetických produktů.

Pokud si chcete užít osvěžující koupání s výhledem na krušné hory a přitom pár minut jízdy od Karlových varů vyrazte do Jimlíkova. Pro ty z Vás, kteří sem chcete jezdit během prázdnin a nejste zdejší je celkem slušné ubytování v kempu BEACH CAMP v Nové Roli nebo v nedalekém Mezirolí. Seznam najdete zde.

Zimní táboření pod Vlčincem, Krušné hory

Je to už pár let, co jsme se s kamarády z našeho alpského teamu rozhodli, že puberta nám opravdu neskončila a je třeba život opepřit o další zážitky. Slovo dalo slovo, pár promile v krvi uspíšilo rozhodnutí a jednoho roku jsme začali vyrážet na zimní bivakování, nebo chcete -li táboření. A protože jsme Krušnohorci, nemohlo to být jinde, než v Krušných horách.

Vzhůru do hor !

Je 13. února a my stojíme s Davidem na zasněženém nádraží v Nové Roli. Je zima.. přesněji řečeno zima jako prase. Ráno bylo -18 stupňů a my se termínem trefili do nejstudenější noci letošní zimy. V tu chvíli ještě netušíme, že druhý den ránu bude na Jelení -32,7 C což Krušné hory s přehledem vynese na zlatou příčku nejnižší naměřené teploty letošní zimy. My však míříme vlakem do Oldřichova, jedné z nejvýše železničních položených železničních zastávek v ČR, do výšky cca. 900 m.n.m.

Je krásně, slunce svítí na plné pecky, vlak nabírá výšku, sněhu přibývá. Konečně po pár letech zima , jak má být ! Jediné co nám kazí radost, je skutečnost, že jedeme jenom my dva. Peťa s Tonym jsou ve stavu nemocných. Jeden kvůli té čínské sračce a jeden prodělává, světě div se, téměř raritní chřipku.

Zastávka v Oldřichově nás přivádí do úplně jiné dimenze. Dole v Roli bylo hezky, ale tady je skutečně nádherně. Jako by tu byla jen bílá a modrá. Stromy obalené do bělostné peřiny a do r

toho blankytná obloha. Vytahuji drona u snažím se, alespoň trochu, zachytit tu nádheru z výšky. Za chvíli ale musíme dál, jsou čtyři odpoledně a pokud chceme dojít do plánovaného tábořiště za světla, musíme máknout. Cesta nemá výrazné převýšení, půjdeme po Jelením hřbetu až k Velflíku do nějakých 970 m.n. Je ale dlouhá skoro 6 km a protože všude leží skoro metr sněhu, tušíme, že nám to zabere možná i dvě hodiny.

Problém vyřešen

Nahoře nad Tellerhäuser probíhá předsněhová příprava. Nandaváme si Freewalky, hybridní lyžičky od Sportenu, na které nedáme dopustit. Je to něco nako skialpy, vázání to má jako snowboard ale dílka je jen něco kolem metru. Do hlubočáku lepší než sněžnice, navíc se na nich dá svézt. Ale pozor! Na firnu jde o smrtící nástroj, protože nemají hrany. Po chvíli zjišťuji, že mi někde zůstala část vázání. Expedice je ohrožena! Naštěstí s sebou vždycky nosíme nouzovou reep šňůru, nebo paracord. Zvyk z Alp, který nám už párkrát pomohl z bryndy. I tady pomocí tohoto pevného lanka provizorně opravujeme moje vázání. Jedeme dál !

Oproti našim předpokladům je modrá turistická značka a cesta vedoucí k Trousnické skále nádherně odhrnutá a leží na ní jen pár centimetrů sněhu, po kterém se dá na lyžičkách v pohodě šlapat. Ukrajujeme první kilometry nádhernou zasněženou krajinou a kocháme se výhledem na protější Tisovský vrch a na špičky smrků, které olizují poslední oranžové paprsky zapadajícího slunce. Je nám jasné, že až slunce zapadne úplně, začne jít do tuhého a teplota půjde strmě dolů. Dokud se však pohybujeme, je nám teplo. Pohyb je v takto mrazivých podmínkách prostě základ.

Namáhavá cesta

Po chvíli však odhrnutá cesta končí a s ní i pohodový pohyb. Rozptýlení nám přináší ještě stan , který vidíme postavený na konci cesty. Kupodivu v něm jsou zalezlí dva turisté, kterým se ale nechce ven. I když by s námi rádi pokecali, tak vzhledem k tomu že jde o kluka a holku, je nám jasné, jaký že to musí vyvíjet pohyb kvůli teplu. Loučíme a vyrážíme do panenského terénu. Lesní cesta kterou známe z projížděk na horském kole, najednou vypadá úplně jinak. Všude je ticho , před námi neporušená bílá pokrývka, kterou jenom sporadicky protíná stopa nějaké zvěře. Vzhledem k tomu že se blížíme k Vlčinci, pracuje naše fantazie na plné obrátky. Smečky vlků jako bychom slyšeli tiše kráčet za námi. Slunce už olizuje jen špičky nejvyšších stromů a nám je jasné, že za světla do základního tábora asi nedojdeme. Barevná hra lesa při zapadajícím slunci je nádherná. Stále něco fotíme, ale musíme dál. Tam, kde běžně u Trousnické skály sjíždíme na kole bez šlapání, je mnoho sněhu a my i tam musíme poctivě makat. To co je na kole otázkou několika minut se v tomto terénu a v této roční době protahuje na půlhodinu. Síly již pomalu docházejí, začíná se více a více stmívat. Stále šlapeme a doufáme, že se co nevidět napojíme na lesní cestu, která spojuje Pernink s bývalou samotou Wölfling.

Je to tady! Konečně vycházíme na zasněženou cestu. Teď už víme, že k cykloboudě a výhledovému místu pod Velflíkem to máme jenom pár set metrů. Je vyhráno. Tma je sice zase o něco větší, ale na to, že stavíme stany, nebo kopeme bivak za svitu čelovek, jsme z minulých akcí už docela zvyklí. Totálně splavení shazujeme batohy v přístřešku a jdeme kopat plošinu pro stan. Je důležité nevychladnout a být stále v pohybu, protože mráz už je pořádný. Tohle je na zimním táboření nejdůležitější – ,,nevykosnout“. Jakmile se do vás dá jednou zima, tak se těžko zahřejete. I proto je nutné mít s sebou nejenom náhradní ponožky, ale i termoprádlo, pro případ, že dorazíte do bivaku mokří. Práce jde rychle od ruky, prachový sníh se příjemně odhazuje. Nakonec nekopeme až na zem, protože jsme schování za boudou a z druhé strany chráněni stromy. Navíc na sněhu se spí příjemněji, než na zmrzlé zemi.

Mrazivá noc

Stan konečně stojí a podává se večeře. V mrazu jaký panuje, je trochu umění něco uvařit. Propanbutanové lahve turistických vařičů mají tu nevýhodu, že plyn se za nízkých teplot moc neodpařuje a tlak v kartuši klesá. Je proto dobré brát si kartuše se zimní směsí, ve které je i izobutan. Ale ani ta nám moc nepomáhá. Narozdíl od zahřívání plynových kartuší holýma rukama. Po chvíli se plyn rozběhne jak má a můžeme smažit tradiční vejce se slaninou. Teplé jídlo v takových podmínkách je lahoda. Po chvíli zkoušíme rozdělávat i oheň. Problém je, že všude kolem jsou stromy obalené sněhem. Zbývá jen ulamovat větvičky z kmenů. Žádná vatra to sice není, ale trochu hřeje, stejně jako ohnivá voda, kterou k tomu zlehka popíjíme. Kolem jedenácté je už kosa pořádná, takže se v rámci zahřátí organismu trochu proběhneme. Tohle je další věc, na kterou by se nemělo zapomínat, před ulehnutím do spacáku se pořádně rozpohybovat. Jediná věc, která ve spacáku hřeje je totiž, naše tělesná schránka. Možná bychom jednou mohli sepsat seznam doporučení pro zimní táboření, pro všechny, kteří by to chtěli zkusit. Opravdu na tom nic není , chce to jen vykopat se ze svojí komfortní zóny někde vyhřátém bytě a vyrazit. Samozřejmě s odpovídajícím vybavením.

Usínáme.. Teplota pomalu klesá, ale ve stanu a spacácích je příjemně. Mě tedy štve málo prostoru, protože mumie od Colemanu mi nedovolí pořádně se roztáhnout, takže se celou noc převaluji z jednoho boku na druhý. Vstáváme až kolem osmé, když už slunce šimrá paprsky vrchol stanu. Venku je neskutečně krásně. Totální azuro ! V noci mohlo být kolem -15 , možná -20C, ale po východu slunce leze teplota rychle nahoru. Teplota je stále hluboko pod nulou, ale na slunci je už příjemně. I vařič pěkně hoří, takže je čas na ranní vejce k snídani. Jediné , co mi trochu kalí radost je to, že nemohu moc vyletět s dronem. Baterie v ovladači totiž vlivem mrazu klesla na pár procent.

Cesta dolů

Balíme, nasazujeme Freewalky a vydáváme se do údolí. Čeká nás sjezd téměř 450 výškových metrů. To bude tedy náramná sranda na lyžičkách bez hran a volnou patou. Naštěstí v hlubokém sněhu to jde, takže první úsek k bývalé hájovně Wölfling sjíždíme bez úhony. Původně jsme měli v plánu dostat se kolem Jezera až do Odeře, ale vybouchl nám odvoz, takže pojedeme jinam. Sjíždíme tedy lesem a zavátými lesními cestami za začátek Lužce, kousek nad Děpoltovicemi. Je to boj. Párkrát hodím slušnou tlamu, kterou se nám ale bohužel nepodaří natočit. Nakonec se dílo podaří. Jsme sice zpocení, jako předchozí den při výstupu, ale šťastní. Tahle akce se zapíše natrvalo do naší paměti, jako jedno z nejkrásnějších zimních táboření. Velká škoda je, že kvůli tomu čínskému svinstvu co je ve vzduchu, nás nemohlo být více. Však ono bude líp… A za chvíli už třeba budeme prohánět po Krušných horách horská kola a objevovat další zapomenuté kouty ….

Komu se ráno nelení… pro toho je Jelení…

Osamělé tři domy jsou to jediné co zbylo z kdysi veliké vesnice s kostelem a dalšími vymoženostmi až na samé hranici s Německem. Dnes je to jeden z našich častých cílů a místo, které je spolu s Chaloupkami naše srdcovka Krušných hor.

A tak jednoho rána ještě za tmy sedáme v Nové Roli do auta a za 30 minut jsme na místě. Ještě pod cedulí Jelení nasazujeme Sporten FreeWalk lyže a za řádného sněžení vyrážíme. Dnona nechávám v autě, nevypadá to, že by se dal v té chumelenici použít.

Jdeme do bílé tmy…

Šlapeme čerstvým prašanem a je to boží ! Tohle jsme už pár let potřebovali. Toto je opravdová krušnohorská zima. Dostáváme se pod osamocený posed, který se stává naší základnou kde budeme tvořit snídaňové menu. Všude ticho, klid, jen padající vločky šumí. Do posedu trochu táhne, ale bivakovací plachta vše vyřeší a za chvílí se již potemnělou krajinou nese zvuk plynových vařičů a vůně smaženého špeku a volského oka. Tradice se musí ctít.

Mrkněte se jak to ráno vypadalo….

Bílé pláně

Po snídani králů se přesouváme výš a užíváme si tu nádheru pohybu na panenských pláních bez jediné stopy. Tohle je čirá zimní pohádka. Dole pod námi svítí v dáli jen lampa zavřené hospody a na parkovišti není ještě ani jedno auto nadržených běžkařů. V takto hlubokém sněhu zkoušíme naše freewalk lyže od Sportenu. Tohle jsou pro ně ideální podmínky. Steve testuje i zatáčení telemarkem a docela mu to jde i když se jednou rozseká. Všichni kvitujeme, že jsme si je pořídili. I když se na tvrdém, nebo vlhkém sněhu se obtížně řídí, do prašanu a hlubočáku je to paráda. Něco mezi sněžnicemi, běžkami a skialpy. Podobné jsou lyže OAC Skinbased, které má náš kamarád Tajemný Krušnohorec, ty jsou ale výrazně dražší.

Sjíždíme zpět do údolí a po cestě, která vede na ikonickou občerstvovnu Na Celnici míříme kolem udivených běžkařů zpátky k autu. Je za námi další ráno, na které budeme v důchodu vzpomínat….