Zimní táboření pod Vlčincem, Krušné hory

Je to už pár let, co jsme se s kamarády z našeho alpského teamu rozhodli, že puberta nám opravdu neskončila a je třeba život opepřit o další zážitky. Slovo dalo slovo, pár promile v krvi uspíšilo rozhodnutí a jednoho roku jsme začali vyrážet na zimní bivakování, nebo chcete -li táboření. A protože jsme Krušnohorci, nemohlo to být jinde, než v Krušných horách.

Vzhůru do hor !

Je 13. února a my stojíme s Davidem na zasněženém nádraží v Nové Roli. Je zima.. přesněji řečeno zima jako prase. Ráno bylo -18 stupňů a my se termínem trefili do nejstudenější noci letošní zimy. V tu chvíli ještě netušíme, že druhý den ránu bude na Jelení -32,7 C což Krušné hory s přehledem vynese na zlatou příčku nejnižší naměřené teploty letošní zimy. My však míříme vlakem do Oldřichova, jedné z nejvýše železničních položených železničních zastávek v ČR, do výšky cca. 900 m.n.m.

Je krásně, slunce svítí na plné pecky, vlak nabírá výšku, sněhu přibývá. Konečně po pár letech zima , jak má být ! Jediné co nám kazí radost, je skutečnost, že jedeme jenom my dva. Peťa s Tonym jsou ve stavu nemocných. Jeden kvůli té čínské sračce a jeden prodělává, světě div se, téměř raritní chřipku.

Zastávka v Oldřichově nás přivádí do úplně jiné dimenze. Dole v Roli bylo hezky, ale tady je skutečně nádherně. Jako by tu byla jen bílá a modrá. Stromy obalené do bělostné peřiny a do r

toho blankytná obloha. Vytahuji drona u snažím se, alespoň trochu, zachytit tu nádheru z výšky. Za chvíli ale musíme dál, jsou čtyři odpoledně a pokud chceme dojít do plánovaného tábořiště za světla, musíme máknout. Cesta nemá výrazné převýšení, půjdeme po Jelením hřbetu až k Velflíku do nějakých 970 m.n. Je ale dlouhá skoro 6 km a protože všude leží skoro metr sněhu, tušíme, že nám to zabere možná i dvě hodiny.

Problém vyřešen

Nahoře nad Tellerhäuser probíhá předsněhová příprava. Nandaváme si Freewalky, hybridní lyžičky od Sportenu, na které nedáme dopustit. Je to něco nako skialpy, vázání to má jako snowboard ale dílka je jen něco kolem metru. Do hlubočáku lepší než sněžnice, navíc se na nich dá svézt. Ale pozor! Na firnu jde o smrtící nástroj, protože nemají hrany. Po chvíli zjišťuji, že mi někde zůstala část vázání. Expedice je ohrožena! Naštěstí s sebou vždycky nosíme nouzovou reep šňůru, nebo paracord. Zvyk z Alp, který nám už párkrát pomohl z bryndy. I tady pomocí tohoto pevného lanka provizorně opravujeme moje vázání. Jedeme dál !

Oproti našim předpokladům je modrá turistická značka a cesta vedoucí k Trousnické skále nádherně odhrnutá a leží na ní jen pár centimetrů sněhu, po kterém se dá na lyžičkách v pohodě šlapat. Ukrajujeme první kilometry nádhernou zasněženou krajinou a kocháme se výhledem na protější Tisovský vrch a na špičky smrků, které olizují poslední oranžové paprsky zapadajícího slunce. Je nám jasné, že až slunce zapadne úplně, začne jít do tuhého a teplota půjde strmě dolů. Dokud se však pohybujeme, je nám teplo. Pohyb je v takto mrazivých podmínkách prostě základ.

Namáhavá cesta

Po chvíli však odhrnutá cesta končí a s ní i pohodový pohyb. Rozptýlení nám přináší ještě stan , který vidíme postavený na konci cesty. Kupodivu v něm jsou zalezlí dva turisté, kterým se ale nechce ven. I když by s námi rádi pokecali, tak vzhledem k tomu že jde o kluka a holku, je nám jasné, jaký že to musí vyvíjet pohyb kvůli teplu. Loučíme a vyrážíme do panenského terénu. Lesní cesta kterou známe z projížděk na horském kole, najednou vypadá úplně jinak. Všude je ticho , před námi neporušená bílá pokrývka, kterou jenom sporadicky protíná stopa nějaké zvěře. Vzhledem k tomu že se blížíme k Vlčinci, pracuje naše fantazie na plné obrátky. Smečky vlků jako bychom slyšeli tiše kráčet za námi. Slunce už olizuje jen špičky nejvyšších stromů a nám je jasné, že za světla do základního tábora asi nedojdeme. Barevná hra lesa při zapadajícím slunci je nádherná. Stále něco fotíme, ale musíme dál. Tam, kde běžně u Trousnické skály sjíždíme na kole bez šlapání, je mnoho sněhu a my i tam musíme poctivě makat. To co je na kole otázkou několika minut se v tomto terénu a v této roční době protahuje na půlhodinu. Síly již pomalu docházejí, začíná se více a více stmívat. Stále šlapeme a doufáme, že se co nevidět napojíme na lesní cestu, která spojuje Pernink s bývalou samotou Wölfling.

Je to tady! Konečně vycházíme na zasněženou cestu. Teď už víme, že k cykloboudě a výhledovému místu pod Velflíkem to máme jenom pár set metrů. Je vyhráno. Tma je sice zase o něco větší, ale na to, že stavíme stany, nebo kopeme bivak za svitu čelovek, jsme z minulých akcí už docela zvyklí. Totálně splavení shazujeme batohy v přístřešku a jdeme kopat plošinu pro stan. Je důležité nevychladnout a být stále v pohybu, protože mráz už je pořádný. Tohle je na zimním táboření nejdůležitější – ,,nevykosnout“. Jakmile se do vás dá jednou zima, tak se těžko zahřejete. I proto je nutné mít s sebou nejenom náhradní ponožky, ale i termoprádlo, pro případ, že dorazíte do bivaku mokří. Práce jde rychle od ruky, prachový sníh se příjemně odhazuje. Nakonec nekopeme až na zem, protože jsme schování za boudou a z druhé strany chráněni stromy. Navíc na sněhu se spí příjemněji, než na zmrzlé zemi.

Mrazivá noc

Stan konečně stojí a podává se večeře. V mrazu jaký panuje, je trochu umění něco uvařit. Propanbutanové lahve turistických vařičů mají tu nevýhodu, že plyn se za nízkých teplot moc neodpařuje a tlak v kartuši klesá. Je proto dobré brát si kartuše se zimní směsí, ve které je i izobutan. Ale ani ta nám moc nepomáhá. Narozdíl od zahřívání plynových kartuší holýma rukama. Po chvíli se plyn rozběhne jak má a můžeme smažit tradiční vejce se slaninou. Teplé jídlo v takových podmínkách je lahoda. Po chvíli zkoušíme rozdělávat i oheň. Problém je, že všude kolem jsou stromy obalené sněhem. Zbývá jen ulamovat větvičky z kmenů. Žádná vatra to sice není, ale trochu hřeje, stejně jako ohnivá voda, kterou k tomu zlehka popíjíme. Kolem jedenácté je už kosa pořádná, takže se v rámci zahřátí organismu trochu proběhneme. Tohle je další věc, na kterou by se nemělo zapomínat, před ulehnutím do spacáku se pořádně rozpohybovat. Jediná věc, která ve spacáku hřeje je totiž, naše tělesná schránka. Možná bychom jednou mohli sepsat seznam doporučení pro zimní táboření, pro všechny, kteří by to chtěli zkusit. Opravdu na tom nic není , chce to jen vykopat se ze svojí komfortní zóny někde vyhřátém bytě a vyrazit. Samozřejmě s odpovídajícím vybavením.

Usínáme.. Teplota pomalu klesá, ale ve stanu a spacácích je příjemně. Mě tedy štve málo prostoru, protože mumie od Colemanu mi nedovolí pořádně se roztáhnout, takže se celou noc převaluji z jednoho boku na druhý. Vstáváme až kolem osmé, když už slunce šimrá paprsky vrchol stanu. Venku je neskutečně krásně. Totální azuro ! V noci mohlo být kolem -15 , možná -20C, ale po východu slunce leze teplota rychle nahoru. Teplota je stále hluboko pod nulou, ale na slunci je už příjemně. I vařič pěkně hoří, takže je čas na ranní vejce k snídani. Jediné , co mi trochu kalí radost je to, že nemohu moc vyletět s dronem. Baterie v ovladači totiž vlivem mrazu klesla na pár procent.

Cesta dolů

Balíme, nasazujeme Freewalky a vydáváme se do údolí. Čeká nás sjezd téměř 450 výškových metrů. To bude tedy náramná sranda na lyžičkách bez hran a volnou patou. Naštěstí v hlubokém sněhu to jde, takže první úsek k bývalé hájovně Wölfling sjíždíme bez úhony. Původně jsme měli v plánu dostat se kolem Jezera až do Odeře, ale vybouchl nám odvoz, takže pojedeme jinam. Sjíždíme tedy lesem a zavátými lesními cestami za začátek Lužce, kousek nad Děpoltovicemi. Je to boj. Párkrát hodím slušnou tlamu, kterou se nám ale bohužel nepodaří natočit. Nakonec se dílo podaří. Jsme sice zpocení, jako předchozí den při výstupu, ale šťastní. Tahle akce se zapíše natrvalo do naší paměti, jako jedno z nejkrásnějších zimních táboření. Velká škoda je, že kvůli tomu čínskému svinstvu co je ve vzduchu, nás nemohlo být více. Však ono bude líp… A za chvíli už třeba budeme prohánět po Krušných horách horská kola a objevovat další zapomenuté kouty ….

Komu se ráno nelení… pro toho je Jelení…

Osamělé tři domy jsou to jediné co zbylo z kdysi veliké vesnice s kostelem a dalšími vymoženostmi až na samé hranici s Německem. Dnes je to jeden z našich častých cílů a místo, které je spolu s Chaloupkami naše srdcovka Krušných hor.

A tak jednoho rána ještě za tmy sedáme v Nové Roli do auta a za 30 minut jsme na místě. Ještě pod cedulí Jelení nasazujeme Sporten FreeWalk lyže a za řádného sněžení vyrážíme. Dnona nechávám v autě, nevypadá to, že by se dal v té chumelenici použít.

Jdeme do bílé tmy…

Šlapeme čerstvým prašanem a je to boží ! Tohle jsme už pár let potřebovali. Toto je opravdová krušnohorská zima. Dostáváme se pod osamocený posed, který se stává naší základnou kde budeme tvořit snídaňové menu. Všude ticho, klid, jen padající vločky šumí. Do posedu trochu táhne, ale bivakovací plachta vše vyřeší a za chvílí se již potemnělou krajinou nese zvuk plynových vařičů a vůně smaženého špeku a volského oka. Tradice se musí ctít.

Mrkněte se jak to ráno vypadalo….

Bílé pláně

Po snídani králů se přesouváme výš a užíváme si tu nádheru pohybu na panenských pláních bez jediné stopy. Tohle je čirá zimní pohádka. Dole pod námi svítí v dáli jen lampa zavřené hospody a na parkovišti není ještě ani jedno auto nadržených běžkařů. V takto hlubokém sněhu zkoušíme naše freewalk lyže od Sportenu. Tohle jsou pro ně ideální podmínky. Steve testuje i zatáčení telemarkem a docela mu to jde i když se jednou rozseká. Všichni kvitujeme, že jsme si je pořídili. I když se na tvrdém, nebo vlhkém sněhu se obtížně řídí, do prašanu a hlubočáku je to paráda. Něco mezi sněžnicemi, běžkami a skialpy. Podobné jsou lyže OAC Skinbased, které má náš kamarád Tajemný Krušnohorec, ty jsou ale výrazně dražší.

Sjíždíme zpět do údolí a po cestě, která vede na ikonickou občerstvovnu Na Celnici míříme kolem udivených běžkařů zpátky k autu. Je za námi další ráno, na které budeme v důchodu vzpomínat….

XIAOMI FIMI Mini 4K – kachna nebo pravdivá zpráva ?

Na serveru firstquadcopter.com, vyšlo těsně před koncem roku oznámení ve kterém je patrné že společnost FIMI chystá nový dron.  Jak už je to u nich zvykem pustili se do tvrdého souboje se společností DJI. Hodlají zřejmě někdy na jaře vypustit do vzduchu nový model Nimi mini 4K. Zatím jsou ale tajemní jako hrad v Karpatech. Pojďme se tedy podívat co zatím víme.

Dne 28. prosince se totiž na platformě Google play objevila aplikace pojmenována FIMI Navi mini, která je zřejmě první stopou. Ta napovídá ,že nový dron od Fimi na sebe nenechá v roce 2021 dlouho čekat. Krátce nato se objevily další zvěsti o připravovaném dronu FIMI mini, včetně jeho fotografie. Podle uniklých specifikaci vypadá velmi podobně jako DJI 2 Mini a podle všeho je srovnatelná i jeho hmotnost. Dosahuje limitu 250 g, který byl dříve hranicí pro létání bez registrace.

Od nového roku je však v zemích Evropské unie nutné registrovat i takto lehké Drony pokud mají kameru nebo záznamové zařízení. Redakce serveru okamžitě kontaktovala společnost ohledně možnosti přezkoumání nového 4K mini dronu, přičemž velice ochotně a rychle odpověděli. Uvedli že první testovací kusy budou k dispozici za několik měsíců. Nechme se tedy překvapit s čím tento konkurent DJI přijde na trh. 

Zdroj : Firstquadcopter.com

Zvěsti říkají, že FIMI MINI je vybaven kamerou 4K/30fps stabilizovanou na gimbalu a vybavenou obrazovým snímačem 1 / 2,3 ″. Stejně jako jeho větší bratr bude obsahovat funkce Active Track a mnoho dalších inteligentních letových režimů. Očekávaná životnost baterie je mezi 30 – 35 minutami.

Uniklá fakta o dronu Xiaomi FIMI Mini

  • Fotoaparát 4K / 30fps s 3osým stabilizátorem
  • 1 / 2,3 „obrazový snímač;
  • Inovativní laserový zaostřovací systém;
  • ActiveTrack a další inteligentní letové režimy;
  • 30-35 minut doby letu;
  • Datum vydání někde mezi lednem – březnem 2021;
  • Očekávaná cena kolem $ 300-350.

čerpáno z firstquadcopter.com

Nejlepší dron na focení ?

Uvažujete o koupi dronu se kterým byste chtěli z větší části spíše fotografovat, než dělat videa ? Možná vám pomůže při rozhodování následující článek. Současná nabídka dronů je hodně široká a často bývá problém zvolit ten nejhodnější .

Budeme se ale stále bavit o kategorii dronů na které od prvního ledna 2021 potřebujete složit online test znalostí a získat registraci. V nižší cenové kategorii, kde jsou drony označené jako hračky a mohu být těžší než 250 g a přesto nebudou podléhat registraci se totiž kloudný létající foto-stroj těžko nedá. Modely s kamerou / fotoaparátem která je umístěna na samostatném držáku, nebo modely do kterých se upíná go-pro kamera také nebudeme brát v potaz. Soustředíme se tedy na typy, které disponují fotoaparátem uloženým v gimbalu, který je integrovaný na těle dronu.

Nebudeme-li se se zabývat ani poloprofesionální modely Phantom 3 nebo DJI Inspire. Zbyde nám nakonec tedy jen omezené spektrum modelů, které jsou v současné době použitelné pro hobby focení. Ať už chcete nebo ne vedoucí příčku stále drží čínský gigant DJI. A musím dodat, že právem….

Který dron DJI nejlépe fotí ?

Popravdě řečeno nejlépe fotí ten, kdo dron ovládá. Můžete mít sebelepší mašinu, ale pokud pro fotografie nemáte určitý cit a vybíráte si špatnou kompozici a denní dobu, tak mohou být fotografie z dronu za 40 000 na první pohled horší , než nebo méně zajímavé než ty z kolibříka Mavic mini 2. Kvalita záběru a technická kvalita fotografií je však věc jiná. V tomto ohledu je samozřejmě nejlepší volit dražšíí model, který má zpravidla i fotoaparát s lepší optikou a největším čipem.

V první řadě si zvolte si ten, který umožňuje ukládat pořízené fotografie do formátu RAW. To je ve stručnosti řečeno surový formát bez úprav a s minimální kompresi oproti upravovanému souboru JPG. Takový soubor má třeba koncovku DNG. Umožňuje po “vyvolání“ v kompatibilním programu, jako je třeba Photoshop, Zoner Media Explorer a další pokročilé úpravy, na které u JPGčka můžete zapomenout. Samozřejmě že tyto modely ale nabízí i možnost ukládání fotografií ve formátu jpg, které můžete prakticky okamžitě stáhnout z SD karty a bez úprav sdílet. O nejlepších paměťových kartách pro drony jsem psal ZDE)

Měl jsem možnost vyzkoušet velkou škálu dronů od DJI. Od Sparka, po Air, stejně tak DJI Mavic PRO první generace až k modelům MAVIC 2 ZOOM a MAVIC 2 PRO. Zcela bez rozpaků mohu říci že nejlepším je ten nejdražší DJI MAVIC 2 PRO. Má kvalitní švédskou optiku Hasselblad, velký čip a umožňuje individuální nastavení hodnoty ISO, clony, času a dalších parametrů. Hodí se tak na focení i nočních záběru měst a dalších scenérií za ztížených světelných podmínek v tomto ohledu překonává i druhý nejlepší dronn od DJI s přívlastkem ZOOM. Ten má však zase jiné výhody, zvláště při pořizování videí. O něm si napíšeme zase příště.