Chaloupky – nejkrásnější údolí Krušných Hor

Každý cestovatel má svoje oblíbené místo v zahraničí, každý patriot má svůj oblíbený plácek doma. U mě jednoznačně vítězí jedno zatím zapomenuté údolí v Krušných Horách. Ono vlastně nemá ani nějaký oficiální název.. My mu říkáme Chaloupky, podle obce, která tam kdysi stála. Ona se vlastně jmenovala Neuhaus a v roce 1930 tady stálo kolem 80 domů a žilo asi 350 obyvatel.  Historie ale plynula, tak jak plynula a po odsunu sudetských Němců jí Komanči srovnali se zemí a dnes tady nestojí jediná zeď. Kdo to tady nezná, nepozná vůbec , že tu kdysi stávala továrna, kostel, několik hostinců i škola. Jen na několika místech lze najít zbytky zdiva, pár sklepů , sem tam střep, nebo kachličku …

Celé údolí je unikátní svým klidem a nádhernou scenérií. Možná je snad hezčí i bez těch domů, co tu kdysi stávaly. Středem skotačí říčka Rolava, v těchto místech široká spíše jako větší potok. Její nahnědlá rašelinou zbarvená voda se klikatí v mnoha záhybech, aby se nad Novými Hamry spojila s dalším ramenem od Jelení a vytvořila pravou horskou řeku. Do Chaloupeckého údolí se nejlépe dostanete, seshora od Přebuzi, kde těsně před začátkem bývalé obce Rolava odbočíte vpravo na lesní cestu. Od této chvíle až do Nových Hamrů nepotkáte žádný dům, nebo jinou známku civilizace. Jen staré elektrické sloupy a sem tam turistická značka. Cesta je poctivě hrbolatá, právě tak pro horské kolo. Auta tady neprojedou, jednak je tu zákaz a ani vetchý můstek přes Rolavu by je neudržel. Proto je tu bohudík zatím stále klid.

Ze středu údolí je to k nejbližší civilizaci několik kilometrů, takže když se sem vypravíte v týdnu, budete zde zpravidla sami. O víkendech je oblíbenou bikerskou trasou a v zimě sem vyrážejí běžkaři do upravené stopy. Jako Damoklův meč nad celou oblastí visí možnost zaplavení celé oblasti. Projekt, který vznikl v 80 letech a uvažoval o vystavění přehrady na pitnou vodu možná jednou s přibývajícím suchem vyndají z archívu.  Přehrada by to byla jistě krásná, zatím však budeme doufat, že ještě dlouho údoli Chaloupek budeme brázdit na horských kolech , nebo běžkách a pa výletě si dáme v hotelu MALAMUT v Nových Hamrech vyhlášenou čočkovou polévku a výborné pivko. Mrkněte do galerie na pár záběru z kola i z dronu DJI MAVIC 2 Zoom a třeba sem vyrazíte. Takhle oblast stojí za delší návštěvu i pro přespolní. Ubytování je v Nových Hamrech dost..

Na kole na Červenou Jámu

Červená jáma je dnes již kultovní krušnohorská chaloupka z mechu a kapradí, která uprostřed nádherné přírody nabízí občerstvení kolemjdoucím. Turistům, cyklistů, běžkařům a dalším milovníkům našich hor. Protože se nachází v nadmořské výšce kolem 1050 m.n.m. je výjezd sem celkem nářez, zvláště pokud jedete z K.Varů nebo Nové Role jako my. Ale jak pravil Arnold  – co bolí to roste ! Takže odpoledne sedám na na bajk a vyrážím do Nejdku vyzvednout Tonyho a valíme nahoru. Zatím bolí jen Prdel… tak snad neroste. Serpentýny za LDN do Perninku jsou opravdu výživné. Z Nejdku je to nahoru kolem 400 výškových metrů. Asfaltečka je to ale pěkná, nová – vyhrála stavbu roku v kraji, takže cesta za občasného nadávání na zkur.enej kopec docela ubíhá. Za viaduktem v Sejfech začínají být vidět poslední zbytky sněhu. Přejedeme železniční přejezd a to nejhorší máme za sebou. Sjezd do Perninku je za odměnu. Honí nás mlsná, takže kupujeme domácí špekáčky a pivko v krámku U Patrika. Tenkle kšeft si nenechte ujít – nádherný obchod, domácí produkty, všechno krásně naaranžované, proutěné koše s jablky, stáčená vína. Žádná vietnamská večerka se zbožím z výprodeje z Kauflandu. Tady to fakt máme rádi. Podél Bystřice vyrážíme směrem na Bludnou. O zábavu se postará brod přes potok a pak už je tu další stoupání v hrbolaté lesní cestě. Sněhu přibývá a místy přejíždíme sněhová pole i na cestě. Odbočka na Jámu je blátivá a kus dál je vidět sníh – tudy to nepůjde. Nuž valíme dál až na asfaltku mezi Blatnou a Bludnou. Chvíli jedem po příjemné cestě a jsme na Bludné.  Tohle je parádní kousek krušnohorské přírody, slunce zapadá nad německým Auersbergem, prostě idylka. Vytahuji Droníka a trochu poletuju a fotím.  Jedeme dál cyklostezkou č. 2004 a sněhu přibývá. Lesní cesta na Červenou Jámu je tak na běžky. Pod námi 30 čísel sněhu, v lese taky spousta. Tak 300 m tlačíme a tím se asi definitivně loučíme se zimou. U chaloupky z mechu a kapradí už se začíná šeřit, udělám poslední droní fotky a je čas sbalit se a vyrazit. Začíná být pěkná kosa, přeci jen je 17.4.. Tak návleky, dlouhý rukavice a šusťačka přijdou vhod.

Míjíme místo kudy jsme sjížděli při zimním táboření a pak už je tady Hřebečná. Po krátké zastávce u kamaráda na chalupě, kdy s ním dáme do útroh trochu ohnivé vody mastíme dolů směr Pstruží. Samozřejmě ne po asfaltce, ale pěkně pod Plešivcem podél potoka. Ta trocha slivovice nám zahřívá prokřehlé prsty v botách, takže zvládneme v klidu i svižný sjezd do Hrozněnína a  panelku mezi Odeří a Děpoltovicemi.  V Děpoltkách u Pegase je blaze. Příjemná obsluha, pivo a výborná fazolačka. A pak už jen pár kiláků do Nové Role. Je 22:00 máme za sebou 51 km a normální lidi uléhají do postele…:-)

Ryžovna a Mrtvý rybník – Loučení se sezónou ?

Letošní zima v Krušných Horách byla po dlouhé době skvělá . Co se týče sněhu , nemohli jsme si v horních partiích Krušných Hor stěžovat. Ale jak rychle přišla, tak rychle v březnu oděsla. Alespoň v nížinách. A tak jsme si za ní dojeli na hřeben. Tam kde to máme rádi, do jedné z nejkrásnějších oblastí – mezi Ryžovnu a Boží Dar.  Počasí slibovalo azurovou oblohu, takže plán zněl jasně – východ slunce .

Dny už se prodlužují, takže budíček na 4:50 není zrovna příjemný, ale pro krásu se musí trpět, jak praví klasik.  Vyrážím pro Tonyho do Nejdku, cestou se k nám připojí Tajemný Krušnohorec Víťa a valíme výš a výš.. Silnice mezi Hřebečnou a Ryžovnou je sice stále lemována sněhovými bariérami, ale je průjezdná, takže auto necháváme až v sedle. Obloha už se varví, mozol vyjde co nevidět. Takže rychle skialpo lyže na nohy a šlapene na odlesněný kopec Nad Ryžovnou do výšky 1054 m.n.m.

Vytahuji svého DJI Mavic Zoom  a kromě fotek oranžového kotouče, pořizujeme i nějaká videa. Samozný vrchol páté nejvyšší hory Krušných hor je vlastně jen taková louka porostlá nově vysázenými smrky. Nejlepší výhledy jsou spíše na západ, takže se domlouváme, že se tady někdy objevíme právě na západ slunce. Víťa vymyslel, že se půjdeme mrknout na Mrtvý Rybník, takže vyrážíme po chvíli dál.  Sněhová krusta je stále umrzlá a krásně jede. O co víc lyže Sporten Freewalk jedou, o to hůže se řídí a tak po chvíli trefuji malý smrček a kácím se za všeobecného veselí na sníh. Pak chvíli tápeme a hledáme cestu k Mrtvému Rybníku. Jsme díky širokým lyžím mimo značené cesty i běžkařské tratě, o to je to zábavnější.

Po chvíli se Viťas zorientuje a rozlehlou planinou sjíždíme až k němu. O tom, že před námi leží rozlehlý rybník napájený temnou vodou z rašelinišť není moc známek. Jeho hladinu stále kryje led a sníh a je tedy dokonale maskován v krajině. Naštěstí přítoky jsou patrné, takže máme představu , kde je pod sněhem pevná zem a kde již začíná vodní plocha.  Slunce začíná nabírat na síle, přestože je teprve 8:00 ráno. Nikde nikdo, jen my , modrá obloha, bílé pláně, smrky a zurčící přítoky. Droník opět úřaduje a já natáčím nejenom okolní krajinu , ale i nebojácného Tajemného , jak se prochází po ledu. Je to k nevíře, ale nepropadne se. Tady ve výšce přes 1000 m.n.m. je opravdu ještě zima, přestože dole už propuklo jaro. Děláme svou klasickou Krušnohorskou snídani . Na vařiči se smaží volské oko se slaninou, k tomu čaj a kafe z termosek. Neskutečná pohoda.

Po snídani přecházíme boční stranou led Mrtvého Rybníka a vydáváme se  po stále ještě sjizdné běžkařské magistrále k autům.  Cesta na lyžích prosluněnou planinou nad Hřebečnou je už jen třešničkou na dnešním outdoorovém dortu..

 

Kolo, lyže, dron = Krušnohorská extáze

Je brzké ráno, konec února a já nahazuji na záda třícítku. Tedy batoh třicítku. V něm je můj nový kámoš DJI Mavic 2 Zoom, něco na přebalení, náhradní ponožky a na batohu připnuté lyže a teleskopické hůlky. Což by samo o sobě nebylo v tento čas tak zvláštní, jenže s tím sedám na kolo. To už je samozřejmě trochu nerozum, protože je -5°C . Byl to dobrý nápad ? Nevím, říkáím si po 10km šlapání do kopce před Nejdkem.

Hlášené slunce je zatím někde v mlze, takže jedinou vzpruhou je jen setkání s podobným bláznem  – Tonym, který už čeká v mém rodném městě. Lyže má samosebou taky. Valíme dál , směr Šindelová, tam kde tušíme více sněhu i sluníčka. Ale to se ani po dalším 10 ti ujetých km nezjevuje. Špičky cyklobot a nohy v nich jsou promrzlé na kost a tak kus kopce na Krásnou Lípu bez ostychu tlačíme – potřebujeme zachránit prsty. A to se po chvíli daří, omrzliny nakonec nebudou. Když dupeme do neoblíbeného kopce nad Lípou, stane se snad zázrak.

V sedýlku nad Krásnou Lípou kde chceme odbočit na zasněženou pláň na Ptačí horu najednou vylézá slunce. Krusta na sněhu je zatím stále dostatešně pevná, takže nemusíme ani nandavat lyže. Kola vedeme vedle sebe a míříme na piknikové místo s výledem na Rotavu i dále na jih. Ona je vůbec Ptačí hora parádní vyhlídkové místo. Jak na východ slunce směrem na Nejdek, tak na jeho západ. Pod stromem  si  hřejeme na  planové vařiči opožděnou snídani a kocháme se nádherou , která každou chvíli se sílícími slunečními paprsky dostává nový level.

Vytahuji DJI MAVIC 2 Zoom. Je téměř bezvětří, takže není co řešit. Tuhle chvíli musím vyfotit i natočit. Zatím jsem toho s ním moc nelalétal, takže udělám pár foteknad zaniklou obcí Vogelsberg, proletím se nad zasněšženými vršky a když mi dron zmizí z dohledu při letu směr Přebuz, raději ho spásným tlačítkem RTH (Return To Home) volám zpět. Slunce pálí, viditelnost nádkerná, kolem dokola sněhové pláně a jen my dva s bajky a lyžemi.

Neskutečné. Najednou se z druhého konce Ptačího hory vynoří skupinka převážně německy hovořících fotografů. Jedná se o workshop kraslického fotografa Václava Neckáře, který je učí fotit dravce, lišky a další ochočená zvířata v jejich přirozeném prostředí. Chvíli si s ním povídáme  o místech v okolí které známe, o focení, létání a pok už měknoucím sněhem mažeme k silnici. Slunce nás nabíjí a nemáme toho dost. Jedeme na Přebuz ! Lyže nesmí zahálet na batohu.

Ovšem nebude to zadarmo. Kousek dál už je silnice jeden led a sněhu kolem přibývá. Šlapene do nitra hor jen s největší opatrností. Nedaleko Přebuzi, kousek od rybníka přelézáme sněhovou bariéru u silnice. Kola putují do úkrytu pod pod strom a ke slovu přicházení naše oblíbené hybrydní lyže Sporten Free Walk. Ty se nasazují na běžné zimní boty, jsou dlouhé 120 cm, takže jsme schopni je vézt i na kole a zespodu mají tulení pás jako skialpy.

Vyrážíme mýtinou a postupně i přes koryto potoka směrem k bývalému dolu Otto.  V něm se těžila cínová ruda až do konce 2 světové války. Dnes tu není ani noha ani lyže, máme to tu jen pro sebe. Tony prolézá zbytky továrny a já dělám další fotky z dronu.

Spokojení se vracíme ke kolům, naučenými pohyby upevňujeme lyže na batohy a přesedáme na kola. Po překonání ledovky na silnici nás čeká sjezd do Šindelové a dál k domovu. Mám za s sebou 50 km na kole, něco s dronem ve vzduchu a pár kilometrů na lyžích. Tak vypadá den Krušnohorcův….