Zimní táboření pod Vlčincem, Krušné hory

Je to už pár let, co jsme se s kamarády z našeho alpského teamu rozhodli, že puberta nám opravdu neskončila a je třeba život opepřit o další zážitky. Slovo dalo slovo, pár promile v krvi uspíšilo rozhodnutí a jednoho roku jsme začali vyrážet na zimní bivakování, nebo chcete -li táboření. A protože jsme Krušnohorci, nemohlo to být jinde, než v Krušných horách.

Vzhůru do hor !

Je 13. února a my stojíme s Davidem na zasněženém nádraží v Nové Roli. Je zima.. přesněji řečeno zima jako prase. Ráno bylo -18 stupňů a my se termínem trefili do nejstudenější noci letošní zimy. V tu chvíli ještě netušíme, že druhý den ránu bude na Jelení -32,7 C což Krušné hory s přehledem vynese na zlatou příčku nejnižší naměřené teploty letošní zimy. My však míříme vlakem do Oldřichova, jedné z nejvýše železničních položených železničních zastávek v ČR, do výšky cca. 900 m.n.m.

Je krásně, slunce svítí na plné pecky, vlak nabírá výšku, sněhu přibývá. Konečně po pár letech zima , jak má být ! Jediné co nám kazí radost, je skutečnost, že jedeme jenom my dva. Peťa s Tonym jsou ve stavu nemocných. Jeden kvůli té čínské sračce a jeden prodělává, světě div se, téměř raritní chřipku.

Zastávka v Oldřichově nás přivádí do úplně jiné dimenze. Dole v Roli bylo hezky, ale tady je skutečně nádherně. Jako by tu byla jen bílá a modrá. Stromy obalené do bělostné peřiny a do r

toho blankytná obloha. Vytahuji drona u snažím se, alespoň trochu, zachytit tu nádheru z výšky. Za chvíli ale musíme dál, jsou čtyři odpoledně a pokud chceme dojít do plánovaného tábořiště za světla, musíme máknout. Cesta nemá výrazné převýšení, půjdeme po Jelením hřbetu až k Velflíku do nějakých 970 m.n. Je ale dlouhá skoro 6 km a protože všude leží skoro metr sněhu, tušíme, že nám to zabere možná i dvě hodiny.

Problém vyřešen

Nahoře nad Tellerhäuser probíhá předsněhová příprava. Nandaváme si Freewalky, hybridní lyžičky od Sportenu, na které nedáme dopustit. Je to něco nako skialpy, vázání to má jako snowboard ale dílka je jen něco kolem metru. Do hlubočáku lepší než sněžnice, navíc se na nich dá svézt. Ale pozor! Na firnu jde o smrtící nástroj, protože nemají hrany. Po chvíli zjišťuji, že mi někde zůstala část vázání. Expedice je ohrožena! Naštěstí s sebou vždycky nosíme nouzovou reep šňůru, nebo paracord. Zvyk z Alp, který nám už párkrát pomohl z bryndy. I tady pomocí tohoto pevného lanka provizorně opravujeme moje vázání. Jedeme dál !

Oproti našim předpokladům je modrá turistická značka a cesta vedoucí k Trousnické skále nádherně odhrnutá a leží na ní jen pár centimetrů sněhu, po kterém se dá na lyžičkách v pohodě šlapat. Ukrajujeme první kilometry nádhernou zasněženou krajinou a kocháme se výhledem na protější Tisovský vrch a na špičky smrků, které olizují poslední oranžové paprsky zapadajícího slunce. Je nám jasné, že až slunce zapadne úplně, začne jít do tuhého a teplota půjde strmě dolů. Dokud se však pohybujeme, je nám teplo. Pohyb je v takto mrazivých podmínkách prostě základ.

Namáhavá cesta

Po chvíli však odhrnutá cesta končí a s ní i pohodový pohyb. Rozptýlení nám přináší ještě stan , který vidíme postavený na konci cesty. Kupodivu v něm jsou zalezlí dva turisté, kterým se ale nechce ven. I když by s námi rádi pokecali, tak vzhledem k tomu že jde o kluka a holku, je nám jasné, jaký že to musí vyvíjet pohyb kvůli teplu. Loučíme a vyrážíme do panenského terénu. Lesní cesta kterou známe z projížděk na horském kole, najednou vypadá úplně jinak. Všude je ticho , před námi neporušená bílá pokrývka, kterou jenom sporadicky protíná stopa nějaké zvěře. Vzhledem k tomu že se blížíme k Vlčinci, pracuje naše fantazie na plné obrátky. Smečky vlků jako bychom slyšeli tiše kráčet za námi. Slunce už olizuje jen špičky nejvyšších stromů a nám je jasné, že za světla do základního tábora asi nedojdeme. Barevná hra lesa při zapadajícím slunci je nádherná. Stále něco fotíme, ale musíme dál. Tam, kde běžně u Trousnické skály sjíždíme na kole bez šlapání, je mnoho sněhu a my i tam musíme poctivě makat. To co je na kole otázkou několika minut se v tomto terénu a v této roční době protahuje na půlhodinu. Síly již pomalu docházejí, začíná se více a více stmívat. Stále šlapeme a doufáme, že se co nevidět napojíme na lesní cestu, která spojuje Pernink s bývalou samotou Wölfling.

Je to tady! Konečně vycházíme na zasněženou cestu. Teď už víme, že k cykloboudě a výhledovému místu pod Velflíkem to máme jenom pár set metrů. Je vyhráno. Tma je sice zase o něco větší, ale na to, že stavíme stany, nebo kopeme bivak za svitu čelovek, jsme z minulých akcí už docela zvyklí. Totálně splavení shazujeme batohy v přístřešku a jdeme kopat plošinu pro stan. Je důležité nevychladnout a být stále v pohybu, protože mráz už je pořádný. Tohle je na zimním táboření nejdůležitější – ,,nevykosnout“. Jakmile se do vás dá jednou zima, tak se těžko zahřejete. I proto je nutné mít s sebou nejenom náhradní ponožky, ale i termoprádlo, pro případ, že dorazíte do bivaku mokří. Práce jde rychle od ruky, prachový sníh se příjemně odhazuje. Nakonec nekopeme až na zem, protože jsme schování za boudou a z druhé strany chráněni stromy. Navíc na sněhu se spí příjemněji, než na zmrzlé zemi.

Mrazivá noc

Stan konečně stojí a podává se večeře. V mrazu jaký panuje, je trochu umění něco uvařit. Propanbutanové lahve turistických vařičů mají tu nevýhodu, že plyn se za nízkých teplot moc neodpařuje a tlak v kartuši klesá. Je proto dobré brát si kartuše se zimní směsí, ve které je i izobutan. Ale ani ta nám moc nepomáhá. Narozdíl od zahřívání plynových kartuší holýma rukama. Po chvíli se plyn rozběhne jak má a můžeme smažit tradiční vejce se slaninou. Teplé jídlo v takových podmínkách je lahoda. Po chvíli zkoušíme rozdělávat i oheň. Problém je, že všude kolem jsou stromy obalené sněhem. Zbývá jen ulamovat větvičky z kmenů. Žádná vatra to sice není, ale trochu hřeje, stejně jako ohnivá voda, kterou k tomu zlehka popíjíme. Kolem jedenácté je už kosa pořádná, takže se v rámci zahřátí organismu trochu proběhneme. Tohle je další věc, na kterou by se nemělo zapomínat, před ulehnutím do spacáku se pořádně rozpohybovat. Jediná věc, která ve spacáku hřeje je totiž, naše tělesná schránka. Možná bychom jednou mohli sepsat seznam doporučení pro zimní táboření, pro všechny, kteří by to chtěli zkusit. Opravdu na tom nic není , chce to jen vykopat se ze svojí komfortní zóny někde vyhřátém bytě a vyrazit. Samozřejmě s odpovídajícím vybavením.

Usínáme.. Teplota pomalu klesá, ale ve stanu a spacácích je příjemně. Mě tedy štve málo prostoru, protože mumie od Colemanu mi nedovolí pořádně se roztáhnout, takže se celou noc převaluji z jednoho boku na druhý. Vstáváme až kolem osmé, když už slunce šimrá paprsky vrchol stanu. Venku je neskutečně krásně. Totální azuro ! V noci mohlo být kolem -15 , možná -20C, ale po východu slunce leze teplota rychle nahoru. Teplota je stále hluboko pod nulou, ale na slunci je už příjemně. I vařič pěkně hoří, takže je čas na ranní vejce k snídani. Jediné , co mi trochu kalí radost je to, že nemohu moc vyletět s dronem. Baterie v ovladači totiž vlivem mrazu klesla na pár procent.

Cesta dolů

Balíme, nasazujeme Freewalky a vydáváme se do údolí. Čeká nás sjezd téměř 450 výškových metrů. To bude tedy náramná sranda na lyžičkách bez hran a volnou patou. Naštěstí v hlubokém sněhu to jde, takže první úsek k bývalé hájovně Wölfling sjíždíme bez úhony. Původně jsme měli v plánu dostat se kolem Jezera až do Odeře, ale vybouchl nám odvoz, takže pojedeme jinam. Sjíždíme tedy lesem a zavátými lesními cestami za začátek Lužce, kousek nad Děpoltovicemi. Je to boj. Párkrát hodím slušnou tlamu, kterou se nám ale bohužel nepodaří natočit. Nakonec se dílo podaří. Jsme sice zpocení, jako předchozí den při výstupu, ale šťastní. Tahle akce se zapíše natrvalo do naší paměti, jako jedno z nejkrásnějších zimních táboření. Velká škoda je, že kvůli tomu čínskému svinstvu co je ve vzduchu, nás nemohlo být více. Však ono bude líp… A za chvíli už třeba budeme prohánět po Krušných horách horská kola a objevovat další zapomenuté kouty ….

Komu se ráno nelení… pro toho je Jelení…

Osamělé tři domy jsou to jediné co zbylo z kdysi veliké vesnice s kostelem a dalšími vymoženostmi až na samé hranici s Německem. Dnes je to jeden z našich častých cílů a místo, které je spolu s Chaloupkami naše srdcovka Krušných hor.

A tak jednoho rána ještě za tmy sedáme v Nové Roli do auta a za 30 minut jsme na místě. Ještě pod cedulí Jelení nasazujeme Sporten FreeWalk lyže a za řádného sněžení vyrážíme. Dnona nechávám v autě, nevypadá to, že by se dal v té chumelenici použít.

Jdeme do bílé tmy…

Šlapeme čerstvým prašanem a je to boží ! Tohle jsme už pár let potřebovali. Toto je opravdová krušnohorská zima. Dostáváme se pod osamocený posed, který se stává naší základnou kde budeme tvořit snídaňové menu. Všude ticho, klid, jen padající vločky šumí. Do posedu trochu táhne, ale bivakovací plachta vše vyřeší a za chvílí se již potemnělou krajinou nese zvuk plynových vařičů a vůně smaženého špeku a volského oka. Tradice se musí ctít.

Mrkněte se jak to ráno vypadalo….

Bílé pláně

Po snídani králů se přesouváme výš a užíváme si tu nádheru pohybu na panenských pláních bez jediné stopy. Tohle je čirá zimní pohádka. Dole pod námi svítí v dáli jen lampa zavřené hospody a na parkovišti není ještě ani jedno auto nadržených běžkařů. V takto hlubokém sněhu zkoušíme naše freewalk lyže od Sportenu. Tohle jsou pro ně ideální podmínky. Steve testuje i zatáčení telemarkem a docela mu to jde i když se jednou rozseká. Všichni kvitujeme, že jsme si je pořídili. I když se na tvrdém, nebo vlhkém sněhu se obtížně řídí, do prašanu a hlubočáku je to paráda. Něco mezi sněžnicemi, běžkami a skialpy. Podobné jsou lyže OAC Skinbased, které má náš kamarád Tajemný Krušnohorec, ty jsou ale výrazně dražší.

Sjíždíme zpět do údolí a po cestě, která vede na ikonickou občerstvovnu Na Celnici míříme kolem udivených běžkařů zpátky k autu. Je za námi další ráno, na které budeme v důchodu vzpomínat….

Nelétejte s dronem v mlze když mrzne…

Následující řádky jsou určeny pro každého majitele dronu, který se podobně jako já nemůže dočkat za chladných podzimních a zimních rán krásné inverzní oblačnosti. Jen tak si vyletět nad oblaka však není jen tak a snadno to může být Vás poslední let s vrtulovým miláčkem…

Je brzké ráno 21.11. a my se blížíme černočernou tmou k Bublavě v Krušných horách. Máme v plánu počkat si na svítání nad inverzními mračny, dát si teplou snídani na vařiči a hlavně polétat s Mavicem 2 . To budou parádní fotky do kalendáře ! Plán se ale maličko začíná hroutit, když přijíždíme na parkoviště ve výšce cca. 700 m.n.m., které je zahaleno neprostupnou mlhou. Ta nás ostatně provázela celou cestu. Vypadá to ale, že bychom se nad ní mohli dostat, čeká nás totiž ještě nejméně 100 výškových metrů na kopec zvaný Tisovec, kousek za horní stanicí bublavských vleků.

Příprava na snídani

Je pořádná kosa, cca. – 3 C a v té mlze to nepříjemně zalézá pod prsty. Po cca. 20-ti minutách jsme na místě. Mlha stále hustá, že by se dala krájet. Kluci připravují snídani a oheň a já mezitím vybaluji svého Mavic 2 Zoom. Pokusím se vyletět nad pokličku inverzí mlhy. Vypadá to, že její konec bude jen pár desítek metrů nad námi. Jako bych to vycházející slunce někde tušil. To budou záběry !

Droník ladí GPS, zapíše home point a můžeme letět. Nechám ho ještě chvíli viset ve vzduchu, aby se zahřály motory a baterie a vyrážím s ním do oblak. 50m – nic, 100 m – nic. Ta hranice mlhy je zřejmě ještě výše, sakra. Dřív než začnu stoupat dále, zaujme mne na displeji hláška ,, Propeller Error ‚‚ . Co to je ??? Tohle jsem za dva roky létání s Mavicem neviděl. Rozghodnu se, že stoj raději stáhnu na zem a zjistím co se děje. Už při klesání je zvuk motorů nějaký divný, hlučnější. Všímám si také toho, že ačkoliv je dron cca. 10m vysoko, výškoměr hlásí 50 m. Navíc ani z těch pár metrů a mu moc na trávu nechce a je celkově nějaký zpomalený. Nakonec se podaří přistát. Uf !

Záhadná porucha je odhalena

Hled první pohled na stroj odhaluje příčinu problémů. Náběžné hrany všech čtyř vrtulí jsou obalené ledem, námraza je i na spodních plochách vrtulových listů ! Tak proto ty hlášky a špatné ovládání. Díky námraze začal být stroj nevyvážený. Pokud bych ho nechal ještě pár minut ve vzduchu, mohl se let nabalit takovým způsobem, že by došlo k zastavení některého motoru a kamarád od DJI by se ze 100 m zřítil k zemi s drtivým dopadem.

Jak k tomu došlo a čeho se vyvarovat ?

Díky vysoké vlhkosti vzduchu (mlha ) a teplotám pod bodem mrazu došlo na vrtulích ke kondenzaci a následnému namrzání hran. Možná si řeknete – v zimě se nemá létat – dobře mu tak ! Ale není to tak jednoznačné. Létat můžete třeba v -10 stupních, pokud je slunečno , trošku zahřejete baterii. Stačí v kapse. nebo při krátkém hooverování na místě. Extrémně důležité je ale hlídat si vlhkost vzduchu, respektive nikdy nelétat v mrznoucí mlze. Ono namrzání vrtulí se může projevit i v teplotách těsně kolem nuly, takže doporučuji raději nelétat v mlze již klidně při teplotách pod 5 C. A pokud již chcete pokoušet štěstí, nelétejte daleko. Já jsem měl štěstí, že dron byl přímo nade mnou, nedovedu si však stahovat ho na Home point s větší vzdálenosti. Když jsme celou anabázi s namrznutými vrtulemi probírali na jedné dronařské FB skupině, bylo mi doporučeno pár postupů, které mají kondenzování zmrazků zabránit. Jedni radili potřít vrtule Fridexem, jiný přišel s nápadem postříkat je teflonovým, nebo silikonovým olejem.

Takhle vypadají listy vrtulí zespoda po odlámání největších plošek ledu

Popravdě řešeno, moc těmhle vychytávkám nevěřím. Už vím, že mrznoucí mlha je svinstvo, schopné poslat Vašeho droníka za pár minut do věčných lovišť.

Tak na to nezapomeňte a někdy příště letu zdar !

Seifertova ferrata, Nové Hamry

Přestože u nás v Krušných horách je o rozeklané skalní masivy celkem nouze, i zde začínají vyrůstat zajímavé ferratové cesty. Minule jsem popisoval nejnovější zajištěnou cestu na kraslickém Hausbergu. Dnes se podíváme na nepatrně starší klettersteig v Nových Hamrech. Nese  název Seifertova ferrata, což však nesouvisí se jménem známého poety, ale odráží se v ní název hotelu, za jehož humny se nachází. Ale i tak na ní můžete zažít dobrodružství, jedna báseň 🙂

Přístup k ní je jednoduchý. Auto necháte u hlavní silnice, na obecním parkovišti před restaurací, přejdete kolem jejího dvora po můstku přes Rolavu a jste na místě.  Skalky jsou skryté na kraji vzrostlého smrkového lesa . Abych pravdu řekl, ač se zde v kraji pohybuji celý život, nikdy dříve jsem si jich nevšimnul. Nečekejte však žádné velké kolmé stěny. Spíše jde o skupinu skalisek a obřích balvanů, stoupajících po strmém úbočí. Pod nimi najdete  i jednoduché posezení pro vytvoření zázemí. Prakticky celá ferrata se nachází v lese, což je v rámci ČR docela unikát. Zatímco jinde se hledají cesty s výhledy, tady můžete cestou sbírat houby a přelézat padlé stromy. Je tady několik cest, z nichž nejtěžší varianta D  je prakticky jen několikametrový, trochu převislý výběžek. Nevyplácí se ho však podceňoval – i tady si ,zejména za mokra,  můžete pěkně nabít hubu. Ferratový set, je tedy samozřejmostí a helma také, i když skála je nádherně kompaktní, bez rizika uvolnění balvanů. Nejzábavnější se asi jeví trasa obtížnosti C , která stoupá napravo a po prvním výšvihu se zanořuje do stínu lesa. Prakticky stále lezete jen několik metrů nad zemí, takže případný pád by určitě nebyl fatální, jako někde v Alpách, ale dá se tu skvěle procvičit technika a výdrž. Další zajímavost přichází při traverzu na vrcholové skalisko.

Tady se v jednom místě musíte dokonce protáhnout mezi skálou a kmenem vzrostlého smrku, což prostorově výraznějším osobám, může přivodit úsměvné komplikace. Hned za touto štěrbinou je další místo, kde si zahrajete na visícího opičáka a procvičíte i široce roztažené nohy. Tady jsem musel i přemýšlet, kam stoupnout a jak se otočit. No, dělat to někde nad 100 m propastí bych nechtěl. Pak už je tu mírně převislý traverz a jste u vrcholové knížky.

Za kopečkem pak scházíte pohodlně kolem skalek pěšinkou. Poslední z cest klasifikovaná, jako A/B  je umístěná na nástupu zleva a je vhodná i pro začátečníky, nebo větší děti. Moje 7 letá dcera by jí zvládla taky, ale ocelové lano je někde moc vysoko na to, aby na něj 120 cm člobrda dosáhnul. Puberťáci si na ní ale mohou klidně procvičit první krůčky a příjemně se zabavit. Suma sumárum Seifertova ferrata v Nových Hamrech se určitě nemůže rovnat cestám typu Pastýřská stěna v Děčíně , nebo Vodní brána u Semil. Poskytuje však dostatek prostoru pro trénink na těžší cesty a je navíc kousek od zahrádky hotelu Seifert, ze které na ní dohlédnete. Na chodbě restaurace navíc visí vždy pár sedáků a ferratových brzd, které Vám tady za úžasných 50 Kč / 2 hod. půjčí.

Klíčový začátek cest…

Takže to můžete udělat klidně tak, že si naplánujete cyklovýlet po Krušných horách, stavíte se na oběd v Nových Hamrech a jen tak mimochodem si tam půjčíte set na lezení. Rukavice i helmu přeci jako správní bikeři máte. Tak s chutí do toho a lezení zdar !