Na kole na Červenou Jámu

Červená jáma je dnes již kultovní krušnohorská chaloupka z mechu a kapradí, která uprostřed nádherné přírody nabízí občerstvení kolemjdoucím. Turistům, cyklistů, běžkařům a dalším milovníkům našich hor. Protože se nachází v nadmořské výšce kolem 1050 m.n.m. je výjezd sem celkem nářez, zvláště pokud jedete z K.Varů nebo Nové Role jako my. Ale jak pravil Arnold  – co bolí to roste ! Takže odpoledne sedám na na bajk a vyrážím do Nejdku vyzvednout Tonyho a valíme nahoru. Zatím bolí jen Prdel… tak snad neroste. Serpentýny za LDN do Perninku jsou opravdu výživné. Z Nejdku je to nahoru kolem 400 výškových metrů. Asfaltečka je to ale pěkná, nová – vyhrála stavbu roku v kraji, takže cesta za občasného nadávání na zkur.enej kopec docela ubíhá. Za viaduktem v Sejfech začínají být vidět poslední zbytky sněhu. Přejedeme železniční přejezd a to nejhorší máme za sebou. Sjezd do Perninku je za odměnu. Honí nás mlsná, takže kupujeme domácí špekáčky a pivko v krámku U Patrika. Tenkle kšeft si nenechte ujít – nádherný obchod, domácí produkty, všechno krásně naaranžované, proutěné koše s jablky, stáčená vína. Žádná vietnamská večerka se zbožím z výprodeje z Kauflandu. Tady to fakt máme rádi. Podél Bystřice vyrážíme směrem na Bludnou. O zábavu se postará brod přes potok a pak už je tu další stoupání v hrbolaté lesní cestě. Sněhu přibývá a místy přejíždíme sněhová pole i na cestě. Odbočka na Jámu je blátivá a kus dál je vidět sníh – tudy to nepůjde. Nuž valíme dál až na asfaltku mezi Blatnou a Bludnou. Chvíli jedem po příjemné cestě a jsme na Bludné.  Tohle je parádní kousek krušnohorské přírody, slunce zapadá nad německým Auersbergem, prostě idylka. Vytahuji Droníka a trochu poletuju a fotím.  Jedeme dál cyklostezkou č. 2004 a sněhu přibývá. Lesní cesta na Červenou Jámu je tak na běžky. Pod námi 30 čísel sněhu, v lese taky spousta. Tak 300 m tlačíme a tím se asi definitivně loučíme se zimou. U chaloupky z mechu a kapradí už se začíná šeřit, udělám poslední droní fotky a je čas sbalit se a vyrazit. Začíná být pěkná kosa, přeci jen je 17.4.. Tak návleky, dlouhý rukavice a šusťačka přijdou vhod.

Míjíme místo kudy jsme sjížděli při zimním táboření a pak už je tady Hřebečná. Po krátké zastávce u kamaráda na chalupě, kdy s ním dáme do útroh trochu ohnivé vody mastíme dolů směr Pstruží. Samozřejmě ne po asfaltce, ale pěkně pod Plešivcem podél potoka. Ta trocha slivovice nám zahřívá prokřehlé prsty v botách, takže zvládneme v klidu i svižný sjezd do Hrozněnína a  panelku mezi Odeří a Děpoltovicemi.  V Děpoltkách u Pegase je blaze. Příjemná obsluha, pivo a výborná fazolačka. A pak už jen pár kiláků do Nové Role. Je 22:00 máme za sebou 51 km a normální lidi uléhají do postele…:-)

Abertamy – krušnohorské závody psích spřežení – Eduardův Mid.

Tradiční závody psích spřežení se konaly 12-13.2019 u nás v Krušných horách. Hostí je pravidelně Abertamy, staré hornické městečko na hřebeni hor. Ve spolupráci s městem ho pořádá Krušnohorský klub psích spřežení každý rok v tuto dobu. Bohužel minulý rok byly kvůli nedostatku sněhu zrušeny,  ale letos byly podmínky opravdu skvělé. Pokud jste kdesi po trase potkali na běžkách uhánějící husky spřežení, mohli jste si opravdu připadat jako na Aljašce nebo na Sibiři.  Startovalo v nadmořské výšce 887 m.n.m. se tříkolově v délkách trati z nichž nejdelší měřila 32 km.  Nejvyšší bod závodu Eduardův Mid byl ve výši 1054 m .n.m. Ideální sněhové podmínky vládly všude , spíše mohl být problém do Abertam se kvůli sněhu vůbec dostat, protože několik dní před závodem , byly kvůli kalamitě příjezdové cesty uvavřeny.  Pokud se na příští ročník vypravíte, vezměte s sebou určitě i děti. Vidět ta nádherná zvířata v čisté přírodě je nádherný zážitek. Občerstvení je zajištěno v Bufetu u Lišáka, takže před větrem a sněhem z plání se je kam schovat. V někderých depech závodících týmů si si děti dokonce s těmito sibiřskými mazlíky mohou pohrát a vyfotit se s nimi. Většinou jsou velmi krotcí a přítulní,  ale na startu se chtějí vrhnout se štěkotem okamžitě do závodu a jejich majitelé je jen tak tak udrží.  Štěkot je ostatně základním vodítkem, které vás směruje do areálu technických služeb za jehož plotem je start i cíl závodu.

Podrobné informace o závodu – zde

 

Testování lyží Sporten Free Walk

Je nedělní ráno 5.1. a budík mne neuprosně tahá již v 05:10 z postele. Au to néé. Ale kdo chce něco zažít, musí obětovat i spánek. Za chvíli už dupu po schoděch s batohem na kterém sou připnuty nové lyže. No lyže… Ony jsou to takové hybridní sněžnico – lyžo – skialpo – běžky. Už od 24.12. kdy je donesl Ježíšek pod stromek jsme se s klukama těšili jak je otestujeme. Nasedám ke Stevovi  v Nejdku nabereme Tonyho a frčíme do hor.

Původně byl v plánu Havranní vrch , ale vzhledem k tomu , že dole ve 430 m.nm. mrholí, zvolili jsme Blatenský vrch, kde bude jistota sněhu. Ještěže tak. V Horní Blatné lehce sněží , okolní planiny jsou přikryté bílou peřinou. Jak by taky ne, budeme se pohybovat ve výšce 900 až 1041 m.n.m. , tak kde jinde by měl být v lednu sníh , když ne tady.  Za poslední lampou sundaváme „stoje” z báglu . Upnutí lyží Free – Walk je velmi jednoduché. Je to stejný systém jako u snowboardu. Lyže jsou dlouhé 120 cm , a část skluzníce je opatřena tulením pásem pro stoupání. Po chvíli testování již víme jak našlapovat a cesta ubíhá skvěle. Bohužel pod Vlíčí Jámou se kvůli hrudkovatému firnu musíme stočit na otevřenou pláň. Nakonec se to ukazuje jako skvělý nápad, protože zde si teprve svobodně užíváme možností chůze po sněhu.

Na krustě je navátá vrstvička prašanu, prkna fungují jak mají a cesta ubíhá. Po chvíli zjišťujeme jak našlapovat , aby tulení pás držel a neklouzali jsme zpět. Připojujeme se na lesní cestu, která slouží i jako sáňkařská dráha a směle vykračujeme k vrcholu. Nazpátek to bude asi sranda, protože cesta má v některých místech docela spád. A to ještě netušíme , že za chvíli začne namrzat.

U rozhledny si v cykloboudě na vařiči usmažíme již tradiční snídani – volská oka s kolečky klobásy, doplníme tekutiny čajem a protože začíná foukat a být pěkná kosa, vydáváme se dolů.

Ovšem teď nastává ta pravá legrace. Teprve se učíme jak nové nářadí na nohách kočírovat. Máme zlozvyk ze sjezdovek, brzdit smykem a zatáčet po hranách. Teď na to můžeme zapomenout. Tady platí jiná pravidla. Zatáčí se hlavně tzv. telemarkem s jednou pokrčenou nohou, jenže na té ledové krustě nejde ani to.  A tak se svítáním nese smích, nadávky a tupý zvuk padajících těl.

Nakonec v pořádku dorážíme dolů k autu do Blatné , nasyceni zážitky a s hlavou plnou plánů kam vyrazit až bude všude hluboký prašan..