Chaloupky – nejkrásnější údolí Krušných Hor

Každý cestovatel má svoje oblíbené místo v zahraničí, každý patriot má svůj oblíbený plácek doma. U mě jednoznačně vítězí jedno zatím zapomenuté údolí v Krušných Horách. Ono vlastně nemá ani nějaký oficiální název.. My mu říkáme Chaloupky, podle obce, která tam kdysi stála. Ona se vlastně jmenovala Neuhaus a v roce 1930 tady stálo kolem 80 domů a žilo asi 350 obyvatel.  Historie ale plynula, tak jak plynula a po odsunu sudetských Němců jí Komanči srovnali se zemí a dnes tady nestojí jediná zeď. Kdo to tady nezná, nepozná vůbec , že tu kdysi stávala továrna, kostel, několik hostinců i škola. Jen na několika místech lze najít zbytky zdiva, pár sklepů , sem tam střep, nebo kachličku …

Celé údolí je unikátní svým klidem a nádhernou scenérií. Možná je snad hezčí i bez těch domů, co tu kdysi stávaly. Středem skotačí říčka Rolava, v těchto místech široká spíše jako větší potok. Její nahnědlá rašelinou zbarvená voda se klikatí v mnoha záhybech, aby se nad Novými Hamry spojila s dalším ramenem od Jelení a vytvořila pravou horskou řeku. Do Chaloupeckého údolí se nejlépe dostanete, seshora od Přebuzi, kde těsně před začátkem bývalé obce Rolava odbočíte vpravo na lesní cestu. Od této chvíle až do Nových Hamrů nepotkáte žádný dům, nebo jinou známku civilizace. Jen staré elektrické sloupy a sem tam turistická značka. Cesta je poctivě hrbolatá, právě tak pro horské kolo. Auta tady neprojedou, jednak je tu zákaz a ani vetchý můstek přes Rolavu by je neudržel. Proto je tu bohudík zatím stále klid.

Ze středu údolí je to k nejbližší civilizaci několik kilometrů, takže když se sem vypravíte v týdnu, budete zde zpravidla sami. O víkendech je oblíbenou bikerskou trasou a v zimě sem vyrážejí běžkaři do upravené stopy. Jako Damoklův meč nad celou oblastí visí možnost zaplavení celé oblasti. Projekt, který vznikl v 80 letech a uvažoval o vystavění přehrady na pitnou vodu možná jednou s přibývajícím suchem vyndají z archívu.  Přehrada by to byla jistě krásná, zatím však budeme doufat, že ještě dlouho údoli Chaloupek budeme brázdit na horských kolech , nebo běžkách a pa výletě si dáme v hotelu MALAMUT v Nových Hamrech vyhlášenou čočkovou polévku a výborné pivko. Mrkněte do galerie na pár záběru z kola i z dronu DJI MAVIC 2 Zoom a třeba sem vyrazíte. Takhle oblast stojí za delší návštěvu i pro přespolní. Ubytování je v Nových Hamrech dost..

Cyklistické svítání na Havraním Vrchu

Občas člověka napadne nejaký šílený nápad. V našem případě je to téměř pravidlem a tak se není čemu divit, že jsme se domluvili, že pojedeme na kole na Havraní Vrch. To samo o sobě není nic divného, ale my si vybrali svítání začátkem června. Dny jsou téměř nejdelší a noci krátké, takže budík mi zvoní již před třetí ráno. Ve 3:20 už šlapu směr nejdek. První ptáci se probouzejí, město spí a v lesích ještě panuje šero. Už i tahle jízda je balzámem na duši. Klid, pohoda a zbarvující se obzor. V Nejdku se přidává Tony a razíme směr Vyswoká Pec a Rudné. Pomalu se rozednívá a jestli chceme vycházející mozol stihnout, musíme s sebou hodit. Oficiální východ slunce je v tento den v 5:12, takže nermáme moc času. V Rudné se k nám přidává ještě David a Radek, kteří dorazili autem. Spěcháme nahoru na Havranní Vrch nad vsí, kde očekáváme přírodní divadlo. Tohle místo je jedna z našich oblíbených Krušnohorských pozorovatelen na probouzející se den. Nahoře je krásný výhled, kolem dokola louky s krávami a krajina jak někde na Slovensku. Kluci fotí a já vytahuji svého Mavica a točím východ slunce i mlhy v dálce nad Jelením  a Přebuzí. Nahoře u dřevěného trianglu je nově opravené sezení z masivního dřeva, takže nechybí ani obligátní volská oka na snídani. Prostě den jak malovaný. Po 8:00 jsme již doma a můžeme se v klidu dospat. …

Ryžovna a Mrtvý rybník – Loučení se sezónou ?

Letošní zima v Krušných Horách byla po dlouhé době skvělá . Co se týče sněhu , nemohli jsme si v horních partiích Krušných Hor stěžovat. Ale jak rychle přišla, tak rychle v březnu oděsla. Alespoň v nížinách. A tak jsme si za ní dojeli na hřeben. Tam kde to máme rádi, do jedné z nejkrásnějších oblastí – mezi Ryžovnu a Boží Dar.  Počasí slibovalo azurovou oblohu, takže plán zněl jasně – východ slunce .

Dny už se prodlužují, takže budíček na 4:50 není zrovna příjemný, ale pro krásu se musí trpět, jak praví klasik.  Vyrážím pro Tonyho do Nejdku, cestou se k nám připojí Tajemný Krušnohorec Víťa a valíme výš a výš.. Silnice mezi Hřebečnou a Ryžovnou je sice stále lemována sněhovými bariérami, ale je průjezdná, takže auto necháváme až v sedle. Obloha už se varví, mozol vyjde co nevidět. Takže rychle skialpo lyže na nohy a šlapene na odlesněný kopec Nad Ryžovnou do výšky 1054 m.n.m.

Vytahuji svého DJI Mavic Zoom  a kromě fotek oranžového kotouče, pořizujeme i nějaká videa. Samozný vrchol páté nejvyšší hory Krušných hor je vlastně jen taková louka porostlá nově vysázenými smrky. Nejlepší výhledy jsou spíše na západ, takže se domlouváme, že se tady někdy objevíme právě na západ slunce. Víťa vymyslel, že se půjdeme mrknout na Mrtvý Rybník, takže vyrážíme po chvíli dál.  Sněhová krusta je stále umrzlá a krásně jede. O co víc lyže Sporten Freewalk jedou, o to hůže se řídí a tak po chvíli trefuji malý smrček a kácím se za všeobecného veselí na sníh. Pak chvíli tápeme a hledáme cestu k Mrtvému Rybníku. Jsme díky širokým lyžím mimo značené cesty i běžkařské tratě, o to je to zábavnější.

Po chvíli se Viťas zorientuje a rozlehlou planinou sjíždíme až k němu. O tom, že před námi leží rozlehlý rybník napájený temnou vodou z rašelinišť není moc známek. Jeho hladinu stále kryje led a sníh a je tedy dokonale maskován v krajině. Naštěstí přítoky jsou patrné, takže máme představu , kde je pod sněhem pevná zem a kde již začíná vodní plocha.  Slunce začíná nabírat na síle, přestože je teprve 8:00 ráno. Nikde nikdo, jen my , modrá obloha, bílé pláně, smrky a zurčící přítoky. Droník opět úřaduje a já natáčím nejenom okolní krajinu , ale i nebojácného Tajemného , jak se prochází po ledu. Je to k nevíře, ale nepropadne se. Tady ve výšce přes 1000 m.n.m. je opravdu ještě zima, přestože dole už propuklo jaro. Děláme svou klasickou Krušnohorskou snídani . Na vařiči se smaží volské oko se slaninou, k tomu čaj a kafe z termosek. Neskutečná pohoda.

Po snídani přecházíme boční stranou led Mrtvého Rybníka a vydáváme se  po stále ještě sjizdné běžkařské magistrále k autům.  Cesta na lyžích prosluněnou planinou nad Hřebečnou je už jen třešničkou na dnešním outdoorovém dortu..

 

Zimní táboření – Hřebečná, Krušné hory

Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je ze sedla koně. Někdy si to trochu upravuji a měním to na ”ze sedla ” . Musím však říct, že ani podled ze sněhem zavátého stanu taky není k zahození. A právě kvůli tomuhle pohledu jsme již po osmé vyrazili na zimní táboření. Tedy nejen kvůli tomu pohledu, ale celkově se u toho užije s kamarády dost legrace a zvlášť letošní zima tady u nás v Krušných horách slibuje opravdu hooodně zábavy.  Už jen proto, že na hřebeni leželo často až 150 cm sněhu.

Zimní táboření ve stanuVyrazili jsme tedy 7.2.  dokud je ještě nahoře nakydáno, protože předpověď na další dny slibuje oblevu. Po chvíli koumání map vybíráme místo nad Hřebečnou, které je ve výšce přes 1000 m.n.m. . Původně jsme tedy mysleli, že půjdeme až na kopec , který nese jednoduchý název „Nad Ryžovnou” a má kolem 1050 m.n.m.  Vzhledem k tomu, že je to ale ze startu dost daleko a při stavbě base campu chceme mít trochu světla, měníme maličko směr. Od podledního stavení za Hřebečnou vyrážíme směr Červená Jáma. Ono to autem stejně ani dál nejde, protože silnice tady v zimě prostě končí sněhovou hradbou a dál musíte po svých. Nebo po běžkách, a nebo jako my na Sporten Free Walk lyžích a  sněžnicích .

Letos konečně jdeme v plném složení Tony, Steve, Petr a já. A jako bonus jsme připrali i Tajemného Krušnohoce Víťu. To je dost dobrej týpek, co se sem před pár lety přistěhoval z Beskyd a teď se tady toulá po horách a fotí, hledá zajímavosti a proleze každou díru.  Tulení pásy šustí po planině, Peťovo sněžnice křupou a po chvíli míjíme první propadlý důl.  Slušná díra , zapadaná částečně sněhem. Ono vůbec tahle oblast krušných hor je jich plná. Jako dítě bych to určitě prolézal a jako rodič trnul , že to moje děti prolézají.

Po dalším kilometru míjíme další propadlý stop jiného středověkého důlního díla a o kousek dál nám Viťas ukazuje propadlinu, ze které prý vede vstup do podzemí , kde je prý i 15m ledopád. Vchod na dně propasti je ale zapadaný sněhem a bez lana je nebezpečné pokoušet osud. Ostatně tahle oblast čeká na zapsání do světového dědictví UNESCO jako hornická krajina, tak uvidíme, jestli se to podaří.

Začíná se smrákat, proto raději poblíž hledáme místo na přespání. Tak aby bylo maličko za větrem , tak aby se tam vešly dva stany a záhrab pro Tajemného.  Místa je tady všude dost, stejně jako sněhu. Tolik ho už dlouho nebylo a pamatujeme i roky, kdy jsme zimní táboření provozovali na pár centimetrech bílé pokrývky.  Po poradě stavíme tábor na dohled od jedné propasti. Lopaty do sněhu jedou, funíme, hážeme a tvoříme ložné plochy.  Ani se nedohrabeme trávy a už víme , že ze stavů budou čumět jen vršky. Paráda ! Zimy není třeba se  obávat. Zkušenosti  i vybavení máme dobré, takže spacáky od Colemanu a Pinguinu budou mít ještě teplotní rezervu. Má být snad jen -1°C , což je oproti loňské Jelení Hoře a -16°C opravdu vedro.

Víťa si půjčenou sněhovou lopatou hloubí „sarkofág pro faraona” . Přesně tak vypadá místo, které si chystá na nocleh. Přehodí přes něj ještě bivakovací plachtu, aby na něj netáhlo. Prča ovšem bude až se mu přes ní v noci přejde laň, vlk nebo divočák.

Stany jsou hotové, bivak taky, takže nazouváme sněhoťapky a s čelovkami vyrážíme na pivko do nějaká knajpy v Abertamech. Popravdě řečeno jsme mysleli , že je to blíž. Sjezd ze svahu i cesta planimani nám zabírá téměř hodinu. Příjemná Hospůdka Aberthamka, kterou mi doporučil Petr Mikšíček  nezklamala.  Jídlo je výborné i když trochu dražší a pivko od Bernarda také slušné. Vydržíme do zavíračky a při cestě ztichlými Abertamy se ještě necháme zlákaz místní servírkou na pivní přídavek do lokálu U Formule.

A pak už se jen bílou plání míhají kužely světel… Jdeme ve vlastních stopách , abychom nezabloudili a nalezli tábor.  V něm  ještě v improvizovaném ledovém Apres Ski baru dáme pár panáků na dobrou noc a uléháme do svých stanu a Imhotep Viťas do své krypty.  Noc je opravdu teplá.

A ráno ? Ten pohled ze stanu je prostě nádhera. Ta bílá paráda všude kolem, neprší , nesněží , děkujeme ti duchu Krušných Hor. Viťas se vrací z výšlapu na Červenou Jámu , loučí se s námi a pokračuje k autu a na Klínovec. My v klidu balíme a vydáváme se v sílícím větru také k našemu vozidlu. Končí jeden den, pro který stojí za to žít , zimní táboření na které se těšíme celý rok.