Ryžovna a Mrtvý rybník – Loučení se sezónou ?

Letošní zima v Krušných Horách byla po dlouhé době skvělá . Co se týče sněhu , nemohli jsme si v horních partiích Krušných Hor stěžovat. Ale jak rychle přišla, tak rychle v březnu oděsla. Alespoň v nížinách. A tak jsme si za ní dojeli na hřeben. Tam kde to máme rádi, do jedné z nejkrásnějších oblastí – mezi Ryžovnu a Boží Dar.  Počasí slibovalo azurovou oblohu, takže plán zněl jasně – východ slunce .

Dny už se prodlužují, takže budíček na 4:50 není zrovna příjemný, ale pro krásu se musí trpět, jak praví klasik.  Vyrážím pro Tonyho do Nejdku, cestou se k nám připojí Tajemný Krušnohorec Víťa a valíme výš a výš.. Silnice mezi Hřebečnou a Ryžovnou je sice stále lemována sněhovými bariérami, ale je průjezdná, takže auto necháváme až v sedle. Obloha už se varví, mozol vyjde co nevidět. Takže rychle skialpo lyže na nohy a šlapene na odlesněný kopec Nad Ryžovnou do výšky 1054 m.n.m.

Vytahuji svého DJI Mavic Zoom  a kromě fotek oranžového kotouče, pořizujeme i nějaká videa. Samozný vrchol páté nejvyšší hory Krušných hor je vlastně jen taková louka porostlá nově vysázenými smrky. Nejlepší výhledy jsou spíše na západ, takže se domlouváme, že se tady někdy objevíme právě na západ slunce. Víťa vymyslel, že se půjdeme mrknout na Mrtvý Rybník, takže vyrážíme po chvíli dál.  Sněhová krusta je stále umrzlá a krásně jede. O co víc lyže Sporten Freewalk jedou, o to hůže se řídí a tak po chvíli trefuji malý smrček a kácím se za všeobecného veselí na sníh. Pak chvíli tápeme a hledáme cestu k Mrtvému Rybníku. Jsme díky širokým lyžím mimo značené cesty i běžkařské tratě, o to je to zábavnější.

Po chvíli se Viťas zorientuje a rozlehlou planinou sjíždíme až k němu. O tom, že před námi leží rozlehlý rybník napájený temnou vodou z rašelinišť není moc známek. Jeho hladinu stále kryje led a sníh a je tedy dokonale maskován v krajině. Naštěstí přítoky jsou patrné, takže máme představu , kde je pod sněhem pevná zem a kde již začíná vodní plocha.  Slunce začíná nabírat na síle, přestože je teprve 8:00 ráno. Nikde nikdo, jen my , modrá obloha, bílé pláně, smrky a zurčící přítoky. Droník opět úřaduje a já natáčím nejenom okolní krajinu , ale i nebojácného Tajemného , jak se prochází po ledu. Je to k nevíře, ale nepropadne se. Tady ve výšce přes 1000 m.n.m. je opravdu ještě zima, přestože dole už propuklo jaro. Děláme svou klasickou Krušnohorskou snídani . Na vařiči se smaží volské oko se slaninou, k tomu čaj a kafe z termosek. Neskutečná pohoda.

Po snídani přecházíme boční stranou led Mrtvého Rybníka a vydáváme se  po stále ještě sjizdné běžkařské magistrále k autům.  Cesta na lyžích prosluněnou planinou nad Hřebečnou je už jen třešničkou na dnešním outdoorovém dortu..

 

Zimní táboření – Hřebečná, Krušné hory

Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je ze sedla koně. Někdy si to trochu upravuji a měním to na ”ze sedla ” . Musím však říct, že ani podled ze sněhem zavátého stanu taky není k zahození. A právě kvůli tomuhle pohledu jsme již po osmé vyrazili na zimní táboření. Tedy nejen kvůli tomu pohledu, ale celkově se u toho užije s kamarády dost legrace a zvlášť letošní zima tady u nás v Krušných horách slibuje opravdu hooodně zábavy.  Už jen proto, že na hřebeni leželo často až 150 cm sněhu.

Zimní táboření ve stanuVyrazili jsme tedy 7.2.  dokud je ještě nahoře nakydáno, protože předpověď na další dny slibuje oblevu. Po chvíli koumání map vybíráme místo nad Hřebečnou, které je ve výšce přes 1000 m.n.m. . Původně jsme tedy mysleli, že půjdeme až na kopec , který nese jednoduchý název „Nad Ryžovnou” a má kolem 1050 m.n.m.  Vzhledem k tomu, že je to ale ze startu dost daleko a při stavbě base campu chceme mít trochu světla, měníme maličko směr. Od podledního stavení za Hřebečnou vyrážíme směr Červená Jáma. Ono to autem stejně ani dál nejde, protože silnice tady v zimě prostě končí sněhovou hradbou a dál musíte po svých. Nebo po běžkách, a nebo jako my na Sporten Free Walk lyžích a  sněžnicích .

Letos konečně jdeme v plném složení Tony, Steve, Petr a já. A jako bonus jsme připrali i Tajemného Krušnohoce Víťu. To je dost dobrej týpek, co se sem před pár lety přistěhoval z Beskyd a teď se tady toulá po horách a fotí, hledá zajímavosti a proleze každou díru.  Tulení pásy šustí po planině, Peťovo sněžnice křupou a po chvíli míjíme první propadlý důl.  Slušná díra , zapadaná částečně sněhem. Ono vůbec tahle oblast krušných hor je jich plná. Jako dítě bych to určitě prolézal a jako rodič trnul , že to moje děti prolézají.

Po dalším kilometru míjíme další propadlý stop jiného středověkého důlního díla a o kousek dál nám Viťas ukazuje propadlinu, ze které prý vede vstup do podzemí , kde je prý i 15m ledopád. Vchod na dně propasti je ale zapadaný sněhem a bez lana je nebezpečné pokoušet osud. Ostatně tahle oblast čeká na zapsání do světového dědictví UNESCO jako hornická krajina, tak uvidíme, jestli se to podaří.

Začíná se smrákat, proto raději poblíž hledáme místo na přespání. Tak aby bylo maličko za větrem , tak aby se tam vešly dva stany a záhrab pro Tajemného.  Místa je tady všude dost, stejně jako sněhu. Tolik ho už dlouho nebylo a pamatujeme i roky, kdy jsme zimní táboření provozovali na pár centimetrech bílé pokrývky.  Po poradě stavíme tábor na dohled od jedné propasti. Lopaty do sněhu jedou, funíme, hážeme a tvoříme ložné plochy.  Ani se nedohrabeme trávy a už víme , že ze stavů budou čumět jen vršky. Paráda ! Zimy není třeba se  obávat. Zkušenosti  i vybavení máme dobré, takže spacáky od Colemanu a Pinguinu budou mít ještě teplotní rezervu. Má být snad jen -1°C , což je oproti loňské Jelení Hoře a -16°C opravdu vedro.

Víťa si půjčenou sněhovou lopatou hloubí „sarkofág pro faraona” . Přesně tak vypadá místo, které si chystá na nocleh. Přehodí přes něj ještě bivakovací plachtu, aby na něj netáhlo. Prča ovšem bude až se mu přes ní v noci přejde laň, vlk nebo divočák.

Stany jsou hotové, bivak taky, takže nazouváme sněhoťapky a s čelovkami vyrážíme na pivko do nějaká knajpy v Abertamech. Popravdě řečeno jsme mysleli , že je to blíž. Sjezd ze svahu i cesta planimani nám zabírá téměř hodinu. Příjemná Hospůdka Aberthamka, kterou mi doporučil Petr Mikšíček  nezklamala.  Jídlo je výborné i když trochu dražší a pivko od Bernarda také slušné. Vydržíme do zavíračky a při cestě ztichlými Abertamy se ještě necháme zlákaz místní servírkou na pivní přídavek do lokálu U Formule.

A pak už se jen bílou plání míhají kužely světel… Jdeme ve vlastních stopách , abychom nezabloudili a nalezli tábor.  V něm  ještě v improvizovaném ledovém Apres Ski baru dáme pár panáků na dobrou noc a uléháme do svých stanu a Imhotep Viťas do své krypty.  Noc je opravdu teplá.

A ráno ? Ten pohled ze stanu je prostě nádhera. Ta bílá paráda všude kolem, neprší , nesněží , děkujeme ti duchu Krušných Hor. Viťas se vrací z výšlapu na Červenou Jámu , loučí se s námi a pokračuje k autu a na Klínovec. My v klidu balíme a vydáváme se v sílícím větru také k našemu vozidlu. Končí jeden den, pro který stojí za to žít , zimní táboření na které se těšíme celý rok.

 

Havraní Vrch – Rudné , lyže, držkopády a zábava

Je sobotní ráno, možná 5:40 . tma jako v ranci a my vystupujeme v Rudné u místního ústavu pro duševně choré. Někdy nám připadá, že sem také patříme. Tři fotrové od rodin… Měli bychom ležet doma v pelechu, ale my né, Musíme se nasytit zážitkama. A tak po pár metrech nasazujeme všichni svoje hybridní Sporten Freewalk lyže a vyrážíme na Havranní vrch. Čelovky svítí, sníh šustí pod stoupacími pásy.

Najednou je pryč únava z krátkého spánku, pryž je ta nechuť, která nás ráno vracela zpět do pelechů. Jakmile mineme poslední stavení , je ten pocit pohody i vzrušení ještě intenzivnější. Najednou je tu pláň na které leží metr sněhu a silný vítr z ní zvedá oblaka sněhu do našich ksichtů. Jooo ! To je ono. Paradoxně i tohle nás baví. Není to ale to pravé pro naše plynové vařiče, takže hledáme závětří pro vaření snídaně. To nacházíme hned zkraje lesa, pod větvemi obtěžkanými náložemi letošní bílé peřiny.

A už to syčí a už to jede. Tradiční snídaně krušnohorských bláznů je na světě. Vejce, slanina, obrátit, posolit a vyklopit na domácí chlebík. Neskutečná lahoda se do tohohle zakousnout v probouzejícím se lese. Nikde nikdo, jen sníh, ticho a tři  blázni se stejnou uchylkou.  A po vydatné snídani i s kafem a čajem šup opět do vázání a vzhůru plání na Havraňák, který je již z dálky vidět ozdobený dřevěným trianglem.

Fujavice nás nezabrzdí, to spíš mě důkladně probere tlama , kterou hodím do sněhu, když při běhu drnknu špičkou do hlubokého sněhu. Ale i tojsou chvíle pro které to děláme. Ta legrace, to sdílení… Na temeni kopce jen společné foto a pak už pěkně dolů loukou do vsi. Učíme se lépe či hůže telemarkovat, protože jinak ty lyže prostě řídit nejdou . Šlapeme kolem chat i prázdnými svahy a naručujeme panenský sníh. Je to paráda a být ty svahy delěí, to by byl teprve odvaz. Sněhu je opravdu hodně, takže dolů do Rudné se dostáváme bez nutnosti jet po silnici , obcházíme kostel a jsme opět u auta. Prostě 2,5 hodiny zábavy, která stála zato.

Skiareál Náprava – lyžování u Jáchymova

Výhodou života pod Krušnými horami je mimo jiné i to, že když v 8:15 hodíte to auta lyže a přezkáče, tak v 9:00 už můžete klepat vlekaři na rameno ať spustí lanovku. Ať už bydlíte v Nejdku, Nové Roli, K. Varech, Ostrově, Jáchymově  nebo jinde v Krušnohoří, vždy je v okolí pár sjezdovek, kde se za příznivé zimy můžete vyřádit.  Jedním z mnoha je skiareál Náprava v Jáchymově.

Ono je to tedy kousek nad Jácvhymovem, směr Nové Město (tady bacha na název , žádné Město tam není, jen pár domků směrem na Mariánskou ) Většina lyžařů nadržených na bílé pláně ho míjí cestou na Klínovec , nebo Boží Dar. A to je možná dobře. Ona už cesta tam je trochu schovaná. V prudkém kopci u Jáchymovského kostela musíte doleva, kolem bývalých uranových dolů se zanoříte do kopců a po cca. 1,5 km už vás  v zatáčce cedule dovedou až k Nápravovi. Nevím proč se to tak jmenuje snad   podle majitele ? Každopádně je tady velké parkoviště, ze kterého je nástup rovnou k vleku. A to fakt oceňuji. V Perninku nabo na Plešivci musíte vláčet lyže přes parkoviště na nástup na vleky, taky můžete prakticky od auta dojet k vleku. Ty jsou tady na Novém Městě tři. Vlevo poma, která občas nepříjemně na nástupu nadskakuje. Ta obsluhuje červenou a úzkou černou sjezdovku . Vpravo je kotva, která vás vyveze na temeno kopce. Odtud máte nádherný výhled na krále Krušných hor – Klínovec.

skiareál náprava JáchymovSvahy jsou orientované severně, nejvyšší bod kolem 900 m.n.m , takže odpoledne už na nich moc slunce není, zato nejsou rozbředlé. Z kotvy se můžete spustit širokou téměř 900 m dlouhou modro/červenou sjezdovkou dolů, nebo to říznout doleva lesní spojkou na mírnou louku s dětskou pomou. Pro děti ideální svah na učení a pro vás chvíle pohody, kdy se koukáte na sluncem ozářený Klínovec a letmo kontrolujete děcka jestli to na vleku dávají.  Ten kdo nepotřebuje desitky kilometrů sjezdovek si tohle středisko oblíbí. Je ještě příjemně zastaralé – čipy tady nečekejte, permice mají z laminovaného papíru, takže rollery s sebou, případně vám vlekař dá provázek na připevněník bundě. Ale o sjezdovky se tu starají skvěle, bufet je hned u dojezdu. Krušnohorská pohoda – a to to přeci jde.  Ti z vás, kteří člou tento článek a nemají to tak blízko jako my, se můžou ubytovat třeba v Jáchymově nebo na Mariánské a těch pár kilometrů si dojet autem.

Tady je ceník

Ubytování v okolí najdete tady
Booking.com