aneb parádní výlet v Krušných horách..
U nás v zalesněných kopcích je minimum vrcholků, ze kterých máte nerušený výhled na západ, či východ slunce. Jednou ze světlých výjimek je Trousnická skála čnící do výše 949 m nad mořem. Nejen, že poskytuje skvělé výhledy zejména na jihozápad, ale díky své odlehlosti, je zatím málo navštěvovaná. My jsme se na ní jako obvykle vydali z Nové Role z nadmořské výška cca. 420 m.n.m. Nebudu Vám tedy lhát… krpál nahoru je to pořádný. Nejprve jedeme směrem na Nejdek a po cca. 8 km uhýbáme doprava a po dalším stoupání se nad benzínkou stáčíme opět doprava do kopců směrem na Vysokou Štolu. A pokračuje stoupání, občas okořeněné pár starými staveními, nebo stádem koz, či ovcí. Těsně před výjezdem na asfaltku je vlevo studánka s výbornou vodou, kde se lze občerstvit. A pak už je tu další, mírnější stoupání a průjezd osadou Oldřichov, na silnici z Nejdku do Perninku. Ta ěnedávno vyhrála stavbu roku KV kraje a šlapání po ní je parádní. Nás ale baví terén a příroda, takže se nad železniční tratí stáčíme vlevo a po značené polní cestě míříme k vytoužené zastávce – Trousnické skále. Po pár km nezapomeňte odbočit vlevo a všímejte si trojúhelníkového turistického značení, které signalizuje nedaleký vrchol. Skála totiž není od cest\y vůbec vidět a i na kole se jede přes balvany a kořeny docela těžko. Tlačíme je tedy asi 200 m a flákneme s nimi do jehličí až na dohled k cíli. Už tam někdo je, slyšíme hlasy. Je to ale jen páreček fotografů. Klik jde fotit, nějaké 360 záběry a tak se dáváme do řeči a pomáháme mu nahoru se stativem a foťákem.
Ono vylézt na Trousnici není nijak obtížné, ale trochu cviku to chce. Nahoře je místo tak pro dva/tři lidi, vrcholová knížka a dřevěný křížek. Výhled do údolí o 500 výškových metrů níž je parádní. Je vidět celé podhůří Krušných hor kolem K. Varů, Sokolovsko, vrcholky Slavkovského lesa i vzdálenější vrchol Dyleň u Chebu. Dělám ještě pár záběrů na droníka , obkroužím skalisko a za chvíli se loučíme a pokračujeme k dalšímu cíli dnešní vyjížďky. Ještě ke Trousnické skále – kroumě výhledu, tady nenajdete nic. Na ohniště, studánku i další věci zapomeňte. Zato je tu ale božský klid. Jedeme tedy dál, směrem k bývale hájovně a restaurantu Wolfling. Doby slávy před 100 lety jsou již pryč a dnes tu stojí rozpadající se torzo domu a pár pozůstatků sudetských obydlí. Tady začíná také pravá divoká pěšina. Bacha na ústa.. chce to sledovat stopu a věnovat se jízdě z kopce naplno. I když…. některé výhledy jsou také úchvatné. Zejména ty ze svahu svěrem na Karlovy Vary, Velký Rybník a Děpoltovice. Další sjezd je opravdu výživný a brzdové kotouče dostávají zabrat. Přijíždíme k Černému Jezeru. On je to vlastně rybník, ale díky jeho odlehlosti v horách a temné rašelinové barvě vody mu nikdo jinak neřekne. Tohle je úrstě parádní místo na relax, opatrné koupání i odpočinek. Nemáme ale čas, takže téměř skáču šipku z kola a zprovozňuji DJI drona abych ještě stihnul poslední chvíle zlaté hodinky. Podařilo se a záběry Jezera v posledních slunečních paprscích budou patřit do zlatého fondu mojí dronografie :-). A pak už je tu jen další vypečený sjezd s hořícími brzdami a přijíždíme dolů do Odeře. Parádní zážitek. I s následnou cestou domů před oblíbenou panelku u Děpoltovic to dělá 30 km. Pro toho, kdo hledá odlehlé kouty a zároveň si chce trochu máknout je to ideální trasa.
Zatím jsme čtyři, po 10 km se k nám v Nejdku přidá Tony. Ten nás ale ještě klasicky pohostí na náměstí vychlazenou slivovičkou. Pokračujeme dalších 7 km směrem na Nové Hamry. Tady je alespoň poprašek sněhu a vytváří alespoň dojem , že je 31.12. Po chvíli silnice na Jelení mizí podél Rolavy v lese a začíná ta pravá zábava. Je na nule, velmi jemně mrholí a uježděný sníh na silnici začíná pomalu namrzat. Tohle je spíše na hřeby, než na naše gumy, ale o to větší je to legrace. S chutí se zakusujeme do stále stoupající silnice. Chce to jen nedělat prudké pohyby, jemně hýbat řídítky, jemně šlapat a být připraven ve zlomku vteřiny vycvaknout nohu z SPD pedálů. Potkáváme i dva maníky na elektrokolech (na fuj !), které míjíme každý rok na této trase. Přes veškerou snahu nehodit ”tlamu” a neposkytnout tak kamarádům důvod k hurónskému řevu se to však nepodaří a smíchu je dost. Nejdříve Steve položí na ledu kolo i sebe elegantně na bok. A pak , k potěšení spolujezdců , i já těsně u cedule Jelení hodím pořádný ledový skok. K mé škodě s trochu tvrdším dopadem, takže mě bolí obě zápěstí i bok. No snad jsou kosti celé. Smích přece léčí a pivo také. A tak si v panenském údolí, v hospůdce na samé hranici Českého království dopřáváme pár Plzní a klobásu , jako slavnostní silvestrovský oběd. Letos je tak málo sněhu, že před hospodou nejsou opřené běžky a jejich majitelé na nás nekoukají jako na zjevení. Každopádně Jelení je krásný kout Krušných hor v nadmořské výšce 860- 1000 m.n.m. a je tu nádherně v každou roční i denní dobu. Ty 3 tři domy, které tady zůstaly jako pozůstatek kdysi velké obce s kostelem dodávají místu zvláštní atmosféru. Zatím zde bydlí nastálo jen česko-indická rodina u které můžete najít také skromné ubytovací kapacity. (vz. 
Každý cestovatel má svoje oblíbené místo v zahraničí, každý patriot má svůj oblíbený plácek doma. U mě jednoznačně vítězí jedno zatím zapomenuté údolí v Krušných Horách. Ono vlastně nemá ani nějaký oficiální název.. My mu říkáme Chaloupky, podle obce, která tam kdysi stála. Ona se vlastně jmenovala Neuhaus a v roce 1930 tady stálo kolem 80 domů a žilo asi 350 obyvatel. Historie ale plynula, tak jak plynula a po odsunu sudetských Němců jí Komanči srovnali se zemí a dnes tady nestojí jediná zeď. Kdo to tady nezná, nepozná vůbec , že tu kdysi stávala továrna, kostel, několik hostinců i škola. Jen na několika místech lze najít zbytky zdiva, pár sklepů , sem tam střep, nebo kachličku …
