Je to už pár let, co jsme se s kamarády z našeho alpského teamu rozhodli, že puberta nám opravdu neskončila a je třeba život opepřit o další zážitky. Slovo dalo slovo, pár promile v krvi uspíšilo rozhodnutí a jednoho roku jsme začali vyrážet na zimní bivakování, nebo chcete -li táboření. A protože jsme Krušnohorci, nemohlo to být jinde, než v Krušných horách.
Vzhůru do hor !
Je 13. února a my stojíme s Davidem na zasněženém nádraží v Nové Roli. Je zima.. přesněji řečeno zima jako prase. Ráno bylo -18 stupňů a my se termínem trefili do nejstudenější noci letošní zimy. V tu chvíli ještě netušíme, že druhý den ránu bude na Jelení -32,7 C což Krušné hory s přehledem vynese na zlatou příčku nejnižší naměřené teploty letošní zimy. My však míříme vlakem do Oldřichova, jedné z nejvýše železničních položených železničních zastávek v ČR, do výšky cca. 900 m.n.m.
Je krásně, slunce svítí na plné pecky, vlak nabírá výšku, sněhu přibývá. Konečně po pár letech zima , jak má být ! Jediné co nám kazí radost, je skutečnost, že jedeme jenom my dva. Peťa s Tonym jsou ve stavu nemocných. Jeden kvůli té čínské sračce a jeden prodělává, světě div se, téměř raritní chřipku.
Zastávka v Oldřichově nás přivádí do úplně jiné dimenze. Dole v Roli bylo hezky, ale tady je skutečně nádherně. Jako by tu byla jen bílá a modrá. Stromy obalené do bělostné peřiny a do r
toho blankytná obloha. Vytahuji drona u snažím se, alespoň trochu, zachytit tu nádheru z výšky. Za chvíli ale musíme dál, jsou čtyři odpoledně a pokud chceme dojít do plánovaného tábořiště za světla, musíme máknout. Cesta nemá výrazné převýšení, půjdeme po Jelením hřbetu až k Velflíku do nějakých 970 m.n. Je ale dlouhá skoro 6 km a protože všude leží skoro metr sněhu, tušíme, že nám to zabere možná i dvě hodiny.
Problém vyřešen
Nahoře nad Tellerhäuser probíhá předsněhová příprava. Nandaváme si Freewalky, hybridní lyžičky od Sportenu, na které nedáme dopustit. Je to něco nako skialpy, vázání to má jako snowboard ale dílka je jen něco kolem metru. Do hlubočáku lepší než sněžnice, navíc se na nich dá svézt. Ale pozor! Na firnu jde o smrtící nástroj, protože nemají hrany. Po chvíli zjišťuji, že mi někde zůstala část vázání. Expedice je ohrožena! Naštěstí s sebou vždycky nosíme nouzovou reep šňůru, nebo paracord. Zvyk z Alp, který nám už párkrát pomohl z bryndy. I tady pomocí tohoto pevného lanka provizorně opravujeme moje vázání. Jedeme dál !
Oproti našim předpokladům je modrá turistická značka a cesta vedoucí k Trousnické skále nádherně odhrnutá a leží na ní jen pár centimetrů sněhu, po kterém se dá na lyžičkách v pohodě šlapat. Ukrajujeme první kilometry nádhernou zasněženou krajinou a kocháme se výhledem na protější Tisovský vrch a na špičky smrků, které olizují poslední oranžové paprsky zapadajícího slunce. Je nám jasné, že až slunce zapadne úplně, začne jít do tuhého a teplota půjde strmě dolů. Dokud se však pohybujeme, je nám teplo. Pohyb je v takto mrazivých podmínkách prostě základ.
Namáhavá cesta
Po chvíli však odhrnutá cesta končí a s ní i pohodový pohyb. Rozptýlení nám přináší ještě stan , který vidíme postavený na konci cesty. Kupodivu v něm jsou zalezlí dva turisté, kterým se ale nechce ven. I když by s námi rádi pokecali, tak vzhledem k tomu že jde o kluka a holku, je nám jasné, jaký že to musí vyvíjet pohyb kvůli teplu. Loučíme a vyrážíme do panenského terénu. Lesní cesta kterou známe z projížděk na horském kole, najednou vypadá úplně jinak. Všude je ticho , před námi neporušená bílá pokrývka, kterou jenom sporadicky protíná stopa nějaké zvěře. Vzhledem k tomu že se blížíme k Vlčinci, pracuje naše fantazie na plné obrátky. Smečky vlků jako bychom slyšeli tiše kráčet za námi. Slunce už olizuje jen špičky nejvyšších stromů a nám je jasné, že za světla do základního tábora asi nedojdeme. Barevná hra lesa při zapadajícím slunci je nádherná. Stále něco fotíme, ale musíme dál. Tam, kde běžně u Trousnické skály sjíždíme na kole bez šlapání, je mnoho sněhu a my i tam musíme poctivě makat. To co je na kole otázkou několika minut se v tomto terénu a v této roční době protahuje na půlhodinu. Síly již pomalu docházejí, začíná se více a více stmívat. Stále šlapeme a doufáme, že se co nevidět napojíme na lesní cestu, která spojuje Pernink s bývalou samotou Wölfling.
Je to tady! Konečně vycházíme na zasněženou cestu. Teď už víme, že k cykloboudě a výhledovému místu pod Velflíkem to máme jenom pár set metrů. Je vyhráno. Tma je sice zase o něco větší, ale na to, že stavíme stany, nebo kopeme bivak za svitu čelovek, jsme z minulých akcí už docela zvyklí. Totálně splavení shazujeme batohy v přístřešku a jdeme kopat plošinu pro stan. Je důležité nevychladnout a být stále v pohybu, protože mráz už je pořádný. Tohle je na zimním táboření nejdůležitější – ,,nevykosnout“. Jakmile se do vás dá jednou zima, tak se těžko zahřejete. I proto je nutné mít s sebou nejenom náhradní ponožky, ale i termoprádlo, pro případ, že dorazíte do bivaku mokří. Práce jde rychle od ruky, prachový sníh se příjemně odhazuje. Nakonec nekopeme až na zem, protože jsme schování za boudou a z druhé strany chráněni stromy. Navíc na sněhu se spí příjemněji, než na zmrzlé zemi.
Mrazivá noc
Stan konečně stojí a podává se večeře. V mrazu jaký panuje, je trochu umění něco uvařit. Propanbutanové lahve turistických vařičů mají tu nevýhodu, že plyn se za nízkých teplot moc neodpařuje a tlak v kartuši klesá. Je proto dobré brát si kartuše se zimní směsí, ve které je i izobutan. Ale ani ta nám moc nepomáhá. Narozdíl od zahřívání plynových kartuší holýma rukama. Po chvíli se plyn rozběhne jak má a můžeme smažit tradiční vejce se slaninou. Teplé jídlo v takových podmínkách je lahoda. Po chvíli zkoušíme rozdělávat i oheň. Problém je, že všude kolem jsou stromy obalené sněhem. Zbývá jen ulamovat větvičky z kmenů. Žádná vatra to sice není, ale trochu hřeje, stejně jako ohnivá voda, kterou k tomu zlehka popíjíme. Kolem jedenácté je už kosa pořádná, takže se v rámci zahřátí organismu trochu proběhneme. Tohle je další věc, na kterou by se nemělo zapomínat, před ulehnutím do spacáku se pořádně rozpohybovat. Jediná věc, která ve spacáku hřeje je totiž, naše tělesná schránka. Možná bychom jednou mohli sepsat seznam doporučení pro zimní táboření, pro všechny, kteří by to chtěli zkusit. Opravdu na tom nic není , chce to jen vykopat se ze svojí komfortní zóny někde vyhřátém bytě a vyrazit. Samozřejmě s odpovídajícím vybavením.
Usínáme.. Teplota pomalu klesá, ale ve stanu a spacácích je příjemně. Mě tedy štve málo prostoru, protože mumie od Colemanu mi nedovolí pořádně se roztáhnout, takže se celou noc převaluji z jednoho boku na druhý. Vstáváme až kolem osmé, když už slunce šimrá paprsky vrchol stanu. Venku je neskutečně krásně. Totální azuro ! V noci mohlo být kolem -15 , možná -20C, ale po východu slunce leze teplota rychle nahoru. Teplota je stále hluboko pod nulou, ale na slunci je už příjemně. I vařič pěkně hoří, takže je čas na ranní vejce k snídani. Jediné , co mi trochu kalí radost je to, že nemohu moc vyletět s dronem. Baterie v ovladači totiž vlivem mrazu klesla na pár procent.
Cesta dolů
Balíme, nasazujeme Freewalky a vydáváme se do údolí. Čeká nás sjezd téměř 450 výškových metrů. To bude tedy náramná sranda na lyžičkách bez hran a volnou patou. Naštěstí v hlubokém sněhu to jde, takže první úsek k bývalé hájovně Wölfling sjíždíme bez úhony. Původně jsme měli v plánu dostat se kolem Jezera až do Odeře, ale vybouchl nám odvoz, takže pojedeme jinam. Sjíždíme tedy lesem a zavátými lesními cestami za začátek Lužce, kousek nad Děpoltovicemi. Je to boj. Párkrát hodím slušnou tlamu, kterou se nám ale bohužel nepodaří natočit. Nakonec se dílo podaří. Jsme sice zpocení, jako předchozí den při výstupu, ale šťastní. Tahle akce se zapíše natrvalo do naší paměti, jako jedno z nejkrásnějších zimních táboření. Velká škoda je, že kvůli tomu čínskému svinstvu co je ve vzduchu, nás nemohlo být více. Však ono bude líp… A za chvíli už třeba budeme prohánět po Krušných horách horská kola a objevovat další zapomenuté kouty ….
