Kolo, lyže, dron = Krušnohorská extáze

Posted on by pedro73

Je brzké ráno, konec února a já nahazuji na záda třícítku. Tedy batoh třicítku. V něm je můj nový kámoš DJI Mavic 2 Zoom, něco na přebalení, náhradní ponožky a na batohu připnuté lyže a teleskopické hůlky. Což by samo o sobě nebylo v tento čas tak zvláštní, jenže s tím sedám na kolo. To už je samozřejmě trochu nerozum, protože je -5°C . Byl to dobrý nápad ? Nevím, říkáím si po 10km šlapání do kopce před Nejdkem.

Hlášené slunce je zatím někde v mlze, takže jedinou vzpruhou je jen setkání s podobným bláznem  – Tonym, který už čeká v mém rodném městě. Lyže má samosebou taky. Valíme dál , směr Šindelová, tam kde tušíme více sněhu i sluníčka. Ale to se ani po dalším 10 ti ujetých km nezjevuje. Špičky cyklobot a nohy v nich jsou promrzlé na kost a tak kus kopce na Krásnou Lípu bez ostychu tlačíme – potřebujeme zachránit prsty. A to se po chvíli daří, omrzliny nakonec nebudou. Když dupeme do neoblíbeného kopce nad Lípou, stane se snad zázrak.

V sedýlku nad Krásnou Lípou kde chceme odbočit na zasněženou pláň na Ptačí horu najednou vylézá slunce. Krusta na sněhu je zatím stále dostatešně pevná, takže nemusíme ani nandavat lyže. Kola vedeme vedle sebe a míříme na piknikové místo s výledem na Rotavu i dále na jih. Ona je vůbec Ptačí hora parádní vyhlídkové místo. Jak na východ slunce směrem na Nejdek, tak na jeho západ. Pod stromem  si  hřejeme na  planové vařiči opožděnou snídani a kocháme se nádherou , která každou chvíli se sílícími slunečními paprsky dostává nový level.

Vytahuji DJI MAVIC 2 Zoom. Je téměř bezvětří, takže není co řešit. Tuhle chvíli musím vyfotit i natočit. Zatím jsem toho s ním moc nelalétal, takže udělám pár foteknad zaniklou obcí Vogelsberg, proletím se nad zasněšženými vršky a když mi dron zmizí z dohledu při letu směr Přebuz, raději ho spásným tlačítkem RTH (Return To Home) volám zpět. Slunce pálí, viditelnost nádkerná, kolem dokola sněhové pláně a jen my dva s bajky a lyžemi.

Neskutečné. Najednou se z druhého konce Ptačího hory vynoří skupinka převážně německy hovořících fotografů. Jedná se o workshop kraslického fotografa Václava Neckáře, který je učí fotit dravce, lišky a další ochočená zvířata v jejich přirozeném prostředí. Chvíli si s ním povídáme  o místech v okolí které známe, o focení, létání a pok už měknoucím sněhem mažeme k silnici. Slunce nás nabíjí a nemáme toho dost. Jedeme na Přebuz ! Lyže nesmí zahálet na batohu.

Ovšem nebude to zadarmo. Kousek dál už je silnice jeden led a sněhu kolem přibývá. Šlapene do nitra hor jen s největší opatrností. Nedaleko Přebuzi, kousek od rybníka přelézáme sněhovou bariéru u silnice. Kola putují do úkrytu pod pod strom a ke slovu přicházení naše oblíbené hybrydní lyže Sporten Free Walk. Ty se nasazují na běžné zimní boty, jsou dlouhé 120 cm, takže jsme schopni je vézt i na kole a zespodu mají tulení pás jako skialpy.

Vyrážíme mýtinou a postupně i přes koryto potoka směrem k bývalému dolu Otto.  V něm se těžila cínová ruda až do konce 2 světové války. Dnes tu není ani noha ani lyže, máme to tu jen pro sebe. Tony prolézá zbytky továrny a já dělám další fotky z dronu.

Spokojení se vracíme ke kolům, naučenými pohyby upevňujeme lyže na batohy a přesedáme na kola. Po překonání ledovky na silnici nás čeká sjezd do Šindelové a dál k domovu. Mám za s sebou 50 km na kole, něco s dronem ve vzduchu a pár kilometrů na lyžích. Tak vypadá den Krušnohorcův….

DJI Mavic 2 zoom – tak na tohle jsem čekal !

Posted on by pedro73

Tak dlouho se létá s obyčejným dronem… až chcete mít lepší… Poletování se Zerotech Dobby mě dostalo do oblak. Tedy ne zrovna vysoko a ne na dlouho, ale tenhle prcek mi ukázal cestu.

Jak říká jeden známý a daleko zkušenější dronař Dji Mavic 2Petr Mikšíček : „chytně tě to a nepustí”… A měl pravdu. A tak se shodou okolností stalo, že jsem si pořídíl Dji Mavic 2 Zoom. Ano, proti tomu je Dobby jako Trabant proti Ferrari nebo Angela Merkelová protí Angelině Jolie.

Ceny DJI se všude poctivě dodržují na stejné úrovni, takže jsem si zbolil nakonec pro objednání Megapixel . Nemám rád Alzu a některých dalších shopech chtěli dokonce platbu předem, takže tenhle shop byl jasná volba. Navíc si myslím, že optice a focení rozumí a tenhle dron bude vlastně můj létající fotoaparát, takže jsem snad nesáhl vedle.

A jaký vlastně Mavic 2 Zoom je ?

Nebudu se rozepisovat o technických parametrech, ty si zjistíte kdekoli na netu, chci se podělit v dalších příspěvcích o první zážitky z létání., recenze, tipy a triky.

První let mě doslova přivedl k úžasu, přesně tak jak by zasloužilého babetistu ohromila jízda na nejnovější Kawasaki . S tím rozdílem , že s Mavic 2 Pro nebo Zoom máte vše pod kontrolou. Daleko více než u Dobbyho a jiných levnějších udělátek. Samozřejmostí je udělat si předletovou přípravu a mít v hlavě jakýsi chceklist toho co udělat před vzletem.

Předletová příprava :

Ta moje trvala téměř dva měsíce. Ale to jenom proto, že jsem byl trochu posera a i zimní počasí nenahrávalo začátečnickému vzletu. Jinak je to záležitost pár minut. Ale co se mi osvědčilo, je zkouknout třeba na Youtube nějaké recenze, ukázky funkcí a jednotlivých letových režimů. Tohle mi pomohlo v tom, že když už Mavík visel ve vzduchu, nemusel jsem odčerpávat baterii dlouhým hledáním a testováním. Ale všechno popořádku….

Co je potřeba udělat nejdříve :

– vybalit dron , nabít baterii a ovladač na 100 %

– stáhnout a nainstalovat aplikaci DJI GO4

– spárovat koptéru, zkalibrovat kompas

Pozor ! Při zapnují Mavica je nutné sejmout ochranný kdyt gimbalu a kamery. Závěs se totiž po zapnutí pohybuje a pokud mu bude vadit plastový kryt v pohybu , mohl by se poškodit.

Máme tedy zapnutý Mavic i ovladač. Počkáme si na hlášku ” ‚Ready to GO” , na naladění GPS a můžeme letět.  Zajištění dostatečně silné GPS pozice je alfou a omegou pro oblíbené tlačítko RTH (Return to home). Pohlídal jsem si tedy až se na displeji objeví – GPS MODE . V tu se zapíše souřadnice vzletu a vy máte jistotu, že svého mazlíka dostanete zpátky k mamince (nebo tatínkovi).  Pro mne jako začátečníka je nejjednodušší start přímo z displeje aplikace. Mavic vyletí asi do metrové výše, převezmu řízení pákovými ovladači a dostanu ho manuálně , kam potřebuji.

Zatím nemám vyzkoušený start z ruky, proto jsem si pořídíl na Gearbestu tzv. Landing Pad.  To je  vlastně takový přenosný heliport, který po složení zabere úplné nic, ale krásně se z něj startuje na sněhu na blátě a všude tam, kam se bojíte svého vrtulového miláčka položit.  Stojí opravdu pár dolarů , ale udělá Vám skvělou služdu.  A vlasně ještě jednou věcí jsem se před vzletem vybavil – přepravní kufro- brašnou.

Landing podložkaPokud si Zooma pořídíte v základní variantě, je balen jen v krabici a kromě baterie a dalšího příslušenství u něho nic dalšího není,  Brašna má popruh přes rameno, přesné výlisky na drona, ovladač, náhradní baterie, kabely a další drobnosti. Nebál jsem se jí objednat také v Číně a jsme s ní nadmíru spokojen.

Takže Létající Bobr konečně začal létat s pořádným strojem a natáčet videa pro radost svojí i druhých. Mrkněte se v galerii, jestli se mi to povedlo.   Příště Vám jednotlivé vzlety popíšu a přidám i nějaké svoje poznatky a zkušenosti.

 

Lyžování v Allgäu – Pfronten

Posted on by pedro73

Právě jsme se vrátili ze zimních prázdnin z Německa.  (Ostatně mezi námi, nevím proč se jim normálně říká „jarní prázdniny”, když letos byly v půlce února. ) A výsledek – jsem nadšen. Ano přispěly k tomu 4 dny absolutně skvělého slunečného počasí, ale i tak tahle oblast předčila naše očekávání. Já jí tedy trošku znám z léta, kdy s klukama zlézáme Alpské kopce a i sem jsme jednou zabrousili.  Ale zpět k věci… Lyže i sáně jsou naložené a vyrážíme směr Mnichov. Do cíle naší cesty, kterým je městečko Pfronten je to asi 420 km. A to je první věc, kterou vnímám jako výhodu. Žádných 700 km do Itálie, žádná dálnice v Rakousku, žádný Brenner. Navíc před Mnichovem uhnete na západ směr Kempten a vyhnete se tak zácpám, které jsou kolem bavorského velkoměsta takřka. Pak sjížídíme  směr Kaufbeuren a Markoktoberdorf a stále plynulou jízdou přijíždíme do Pfronten.

Hory přímo nad městem jsou nádherně zasněžené, v 8,5 tisícovém městečku je sněhu taky dost – takže lyžovat se bude ! A to i přesto že dolni stanice lanovky leží v nadmořské výšce 850 m.n.m.. Ale pozor – tady je potřeba malé upozornění. Střediska v Allgäu určitě nejsou vhodná pro ty, kteří chtějí lyžovat na 100 km sjezdovek. Tady jsou skicentra menší, zato pohodovější, a samozřejmě levnější. Levnější oproti jiným Alpským střediskům. Když jsme si ale porovnali 4 hodinový rodinný skipas, byli jsme příjemně překvapeni. Srovnatelně velký Plešivec u nás v Kruškách by nás vyšel dráž. Nebudu Vás déle napínat a uvedu pár čísel. V nejbližším středisku Breitenberg je 14 km sjezdovek a 2 dospělí  a 2 děti (6 a 12 let) jsme zaplatili 52 EUR. To jde ne ?

Mapa sjezdovek
Mapa sjezdovek v Pfronten

Lyžování : Dolní stanice lanovky Breitenbergbahn je na druhém konci města směrem k rakouským hranicím, které jsou od ní asi 800 m.  Parkoviště samozřejmě zdarma. Malé čtyřmístné kabinky nás vyvážejí do 1500 m pod kopec Breitenberg , který dal celému středisku jméno. Je tam nádherné panorama. Dole vidíte prakticky rovinu s jezery Forggensee a zasněžená pole. Nad váme se tyčí zubatý břeben Brentenjoch (2000 m.n.m.) a magický skalnatý obr Aggenstein. Právě tyhle dva kopce jsme kdysi zlézali. Mrkněte na naše letní  video z Aggensteinu zde  .

Z konečné kabinky se ještě vyvážíme čtyřsedačkou na nejvyšší bod odkud můžete sjíždět. Ten je těsně pod krajnicí 1700 m. Ano není to oproti ledovci , nebo známým střediskům v Rakousko moc vysoko, ale sněhu jsou tady hromady. Sedačka je starší bez ”bubliny” , ale nám to nevadí. Alespoň krásně vidíme ty poloprázdné sjezdovky. Je úterý a po manšestru se prohání snad 30 lyžařů. Takže si dovedete představit ty fronty.. haha.. Nejsou absolutně žádné. Máme těch 14 kiláků prakticky  jen pro sebe. Podél sedačky vede ještě jedna kotva , jejíž konec dole nevidíme a úplně nahoře končí další dlouhý kotvový vlek Aggensteinlift . Ten je dnes bohužel kvůli lavinovému nebezpečí uzavřený. Sjezdovky jsou poctivé červené a široké.

Každopádně pro úplné začátečníky to není. Ty můžete učit snad jen na malém lanovém dětském vleku kousek nad výstupem z kotvy zvané Mittaglift.  Ale pravdou je, že je tady tak málo lidí, že i začátečníci mohou švihat prudší pasáže napříč a nikomu to nevadí. Co se ale dětem i nám líbilo nejvíc ?  Tím byl sjezd do údolí . Je na mapě sjezdovek označen jako ”Talabfahrt ” a má slušných 6 km.  A když ho natáhnete až z horní sedačky, projedete se určitě přes 8 km. Nejdřív sjedete kolem Aggensteinliftu , pak po loukách do lesa. Tady po urolbované cestě stále svižně dolů až za můstek přes potok. Tady je jediné místo které mě štvalo. Tak 100 m musíte prostě bruslit. I kdyby jste se rozjeli na max, tak tohle místo nepřejedete. Ale dál už začíná super zábava – serpentiny pod kabinovou lanovkou.

Opravdu svižný sklon, rychlost se nabírá skvěle a když zatáčky krájíte v náklonu jste rádi, že je cesta tak široká. Vyjedete z lesa, zabalíte se do sjezdového postoje a dofrčíte až k údolní stanici Breitenbergbahn. Parádní zábava.  A to jsem Vám ještě nenapsal o 6,5 km sáňkařské dráze, kterou jsme také okusili. O té třeba někdy příště.

Ubytování PfrontenNěco o ubytování : Bydleli jsme v Allgäuer Appartmenthaus za naprosto skvělou cenu 236 Eur (asi 6200 Kč)  na 4 noci pro 4 lidi.  Chce to hledat na Booking a určitě najdete něco v tomhle apartmánovém domě, nebo jinde ve městě.  Náš přechodný byt měl 40 m2 . Sice nebyl zařízen kdovíjak moderně, ale nic tam nechybělo. Platit se dalo kartou, dokonce to nechtěli ani hned, ale raději jsem to udělal hned a měl pak čistou hlavu. Děti zajímala samozřejmě Wifina, nás nadchl výhled na hory a velký balkón. Co je ale v tomhle ubytku super je to, že v dolní části je společenská místrost, ping-pongový stůl, sauna a solárko.

Vše ZADARMO v ceně už tak výhodného ubytování. Celý check-in proběhl bez problémů. Holčina sice neuměla ani slovo anglicky, ale nakonec jsme se nějak domluvili. Klíče jsme pak nechali v košíku u recepční kanceláře a odjeli domů.  Oni mi vůbec lidi v Allgäu připadali nějak víc usměvaví než třeba Němci tady u nás v Sasku.

Něco o městě:  V Pfronten nechybí nic. Je tady železnice i hustá autobusová síť. Tyhle dopravní prostředky máte navíc taky ZDARMA. Pohlídejte si , aby vám v ubytování dali tzv. Gastekarte. Tu si jen v bude nebo vlaku pípnete a jedete. Přibližně v okruhu cca. 30 km kolem města. Třeba do Rakouska do Reutte, nebo na zámek Neuchwanstein atd. Jizdní řád najdete v info-centru,  nebo bude brožurka určitě na ubytku ve stojanu s prospekty.  O nákupy nemusíte mít taky strach – my jsme využívali V-Markt a NORMU . Pro ty kdo nakupují v Německu  není žádné tajemství, že ceny jsou často nižší než u nás.

No a potom je tedy Alpenbad. Bazén kousek od našeho penzionu, do kterého dojdete pěšky za 10 minut. Vevnitř velký bazén a dětské brouzdaliště, pro zábavu ještě můžete využít docela dlouhý tobogán. Nejlepší byl  ale stejně venkovní bazén s výhledem na zasněžený Breitenberg. Voda teplá jak ve vířivce a ten pohled na hory k nezaplacení. A když už jsme u toho placení. Cena za 4 hodiny rodinná vstupenka 15 EUR po ukázání Gastekarte (jinak 18 EUR)

Důležité informace :

Ubytování Allgauer Apartmenthaus

prospekty si vyžádejte zde  

Alpenbad – bazén

Lyžování – Breitenberg

 

Zimní táboření – Hřebečná, Krušné hory

Posted on by pedro73

Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je ze sedla koně. Někdy si to trochu upravuji a měním to na ”ze sedla ” . Musím však říct, že ani podled ze sněhem zavátého stanu taky není k zahození. A právě kvůli tomuhle pohledu jsme již po osmé vyrazili na zimní táboření. Tedy nejen kvůli tomu pohledu, ale celkově se u toho užije s kamarády dost legrace a zvlášť letošní zima tady u nás v Krušných horách slibuje opravdu hooodně zábavy.  Už jen proto, že na hřebeni leželo často až 150 cm sněhu.

Zimní táboření ve stanuVyrazili jsme tedy 7.2.  dokud je ještě nahoře nakydáno, protože předpověď na další dny slibuje oblevu. Po chvíli koumání map vybíráme místo nad Hřebečnou, které je ve výšce přes 1000 m.n.m. . Původně jsme tedy mysleli, že půjdeme až na kopec , který nese jednoduchý název „Nad Ryžovnou” a má kolem 1050 m.n.m.  Vzhledem k tomu, že je to ale ze startu dost daleko a při stavbě base campu chceme mít trochu světla, měníme maličko směr. Od podledního stavení za Hřebečnou vyrážíme směr Červená Jáma. Ono to autem stejně ani dál nejde, protože silnice tady v zimě prostě končí sněhovou hradbou a dál musíte po svých. Nebo po běžkách, a nebo jako my na Sporten Free Walk lyžích a  sněžnicích .

Letos konečně jdeme v plném složení Tony, Steve, Petr a já. A jako bonus jsme připrali i Tajemného Krušnohoce Víťu. To je dost dobrej týpek, co se sem před pár lety přistěhoval z Beskyd a teď se tady toulá po horách a fotí, hledá zajímavosti a proleze každou díru.  Tulení pásy šustí po planině, Peťovo sněžnice křupou a po chvíli míjíme první propadlý důl.  Slušná díra , zapadaná částečně sněhem. Ono vůbec tahle oblast krušných hor je jich plná. Jako dítě bych to určitě prolézal a jako rodič trnul , že to moje děti prolézají.

 

Po dalším kilometru míjíme další propadlý stop jiného středověkého důlního díla a o kousek dál nám Viťas ukazuje propadlinu, ze které prý vede vstup do podzemí , kde je prý i 15m ledopád. Vchod na dně propasti je ale zapadaný sněhem a bez lana je nebezpečné pokoušet osud. Ostatně tahle oblast čeká na zapsání do světového dědictví UNESCO jako hornická krajina, tak uvidíme, jestli se to podaří.

Začíná se smrákat, proto raději poblíž hledáme místo na přespání. Tak aby bylo maličko za větrem , tak aby se tam vešly dva stany a záhrab pro Tajemného.  Místa je tady všude dost, stejně jako sněhu. Tolik ho už dlouho nebylo a pamatujeme i roky, kdy jsme zimní táboření provozovali na pár centimetrech bílé pokrývky.  Po poradě stavíme tábor na dohled od jedné propasti. Lopaty do sněhu jedou, funíme, hážeme a tvoříme ložné plochy.  Ani se nedohrabeme trávy a už víme , že ze stavů budou čumět jen vršky. Paráda ! Zimy není třeba se  obávat. Zkušenosti  i vybavení máme dobré, takže spacáky od Colemanu a Pinguinu budou mít ještě teplotní rezervu. Má být snad jen -1°C , což je oproti loňské Jelení Hoře a -16°C opravdu vedro.

Víťa si půjčenou sněhovou lopatou hloubí „sarkofág pro faraona” . Přesně tak vypadá místo, které si chystá na nocleh. Přehodí přes něj ještě bivakovací plachtu, aby na něj netáhlo. Prča ovšem bude až se mu přes ní v noci přejde laň, vlk nebo divočák.

Stany jsou hotové, bivak taky, takže nazouváme sněhoťapky a s čelovkami vyrážíme na pivko do nějaká knajpy v Abertamech. Popravdě řečeno jsme mysleli , že je to blíž. Sjezd ze svahu i cesta planimani nám zabírá téměř hodinu. Příjemná Hospůdka Aberthamka, kterou mi doporučil Petr Mikšíček  nezklamala.  Jídlo je výborné i když trochu dražší a pivko od Bernarda také slušné. Vydržíme do zavíračky a při cestě ztichlými Abertamy se ještě necháme zlákaz místní servírkou na pivní přídavek do lokálu U Formule.

A pak už se jen bílou plání míhají kužely světel… Jdeme ve vlastních stopách , abychom nezabloudili a nalezli tábor.  V něm  ještě v improvizovaném ledovém Apres Ski baru dáme pár panáků na dobrou noc a uléháme do svých stanu a Imhotep Viťas do své krypty.  Noc je opravdu teplá.

A ráno ? Ten pohled ze stanu je prostě nádhera. Ta bílá paráda všude kolem, neprší , nesněží , děkujeme ti duchu Krušných Hor. Viťas se vrací z výšlapu na Červenou Jámu , loučí se s námi a pokračuje k autu a na Klínovec. My v klidu balíme a vydáváme se v sílícím větru také k našemu vozidlu. Končí jeden den, pro který stojí za to žít , zimní táboření na které se těšíme celý rok.