Je brzké ráno, konec února a já nahazuji na záda třícítku. Tedy batoh třicítku. V něm je můj nový kámoš DJI Mavic 2 Zoom, něco na přebalení, náhradní ponožky a na batohu připnuté lyže a teleskopické hůlky. Což by samo o sobě nebylo v tento čas tak zvláštní, jenže s tím sedám na kolo. To už je samozřejmě trochu nerozum, protože je -5°C . Byl to dobrý nápad ? Nevím, říkáím si po 10km šlapání do kopce před Nejdkem.
Hlášené slunce je zatím někde v mlze, takže jedinou vzpruhou je jen setkání s podobným bláznem – Tonym, který už čeká v mém rodném městě. Lyže má samosebou taky. Valíme dál , směr Šindelová, tam kde tušíme více sněhu i sluníčka. Ale to se ani po dalším 10 ti ujetých km nezjevuje. Špičky cyklobot a nohy v nich jsou promrzlé na kost a tak kus kopce na Krásnou Lípu bez ostychu tlačíme – potřebujeme zachránit prsty. A to se po chvíli daří, omrzliny nakonec nebudou. Když dupeme do neoblíbeného kopce nad Lípou, stane se snad zázrak.
V sedýlku nad Krásnou Lípou kde chceme odbočit na zasněženou pláň na Ptačí horu najednou vylézá slunce. Krusta na sněhu je zatím stále dostatešně pevná, takže nemusíme ani nandavat lyže. Kola vedeme vedle sebe a míříme na piknikové místo s výledem na Rotavu i dále na jih. Ona je vůbec Ptačí hora parádní vyhlídkové místo. Jak na východ slunce směrem na Nejdek, tak na jeho západ. Pod stromem si hřejeme na planové vařiči opožděnou snídani a kocháme se nádherou , která každou chvíli se sílícími slunečními paprsky dostává nový level.
Vytahuji DJI MAVIC 2 Zoom. Je téměř bezvětří, takže není co řešit. Tuhle chvíli musím vyfotit i natočit. Zatím jsem toho s ním moc nelalétal, takže udělám pár foteknad zaniklou obcí Vogelsberg, proletím se nad zasněšženými vršky a když mi dron zmizí z dohledu při letu směr Přebuz, raději ho spásným tlačítkem RTH (Return To Home) volám zpět. Slunce pálí, viditelnost nádkerná, kolem dokola sněhové pláně a jen my dva s bajky a lyžemi.
Neskutečné. Najednou se z druhého konce Ptačího hory vynoří skupinka převážně německy hovořících fotografů. Jedná se o workshop kraslického fotografa Václava Neckáře, který je učí fotit dravce, lišky a další ochočená zvířata v jejich přirozeném prostředí. Chvíli si s ním povídáme o místech v okolí které známe, o focení, létání a pok už měknoucím sněhem mažeme k silnici. Slunce nás nabíjí a nemáme toho dost. Jedeme na Přebuz ! Lyže nesmí zahálet na batohu.
Ovšem nebude to zadarmo. Kousek dál už je silnice jeden led a sněhu kolem přibývá. Šlapene do nitra hor jen s největší opatrností. Nedaleko Přebuzi, kousek od rybníka přelézáme sněhovou bariéru u silnice. Kola putují do úkrytu pod pod strom a ke slovu přicházení naše oblíbené hybrydní lyže Sporten Free Walk. Ty se nasazují na běžné zimní boty, jsou dlouhé 120 cm, takže jsme schopni je vézt i na kole a zespodu mají tulení pás jako skialpy.
Vyrážíme mýtinou a postupně i přes koryto potoka směrem k bývalému dolu Otto. V něm se těžila cínová ruda až do konce 2 světové války. Dnes tu není ani noha ani lyže, máme to tu jen pro sebe. Tony prolézá zbytky továrny a já dělám další fotky z dronu.
Spokojení se vracíme ke kolům, naučenými pohyby upevňujeme lyže na batohy a přesedáme na kola. Po překonání ledovky na silnici nás čeká sjezd do Šindelové a dál k domovu. Mám za s sebou 50 km na kole, něco s dronem ve vzduchu a pár kilometrů na lyžích. Tak vypadá den Krušnohorcův….
Ono je to tedy kousek nad Jácvhymovem, směr Nové Město (tady bacha na název , žádné Město tam není, jen pár domků směrem na Mariánskou ) Většina lyžařů nadržených na bílé pláně ho míjí cestou na Klínovec , nebo Boží Dar. A to je možná dobře. Ona už cesta tam je trochu schovaná. V prudkém kopci u Jáchymovského kostela musíte doleva, kolem bývalých uranových dolů se zanoříte do kopců a po cca. 1,5 km už vás v zatáčce cedule dovedou až k Nápravovi. Nevím proč se to tak jmenuje snad podle majitele ? Každopádně je tady velké parkoviště, ze kterého je nástup rovnou k vleku. A to fakt oceňuji. V Perninku nabo na Plešivci musíte vláčet lyže přes parkoviště na nástup na vleky, taky můžete prakticky od auta dojet k vleku. Ty jsou tady na Novém Městě tři. Vlevo poma, která občas nepříjemně na nástupu nadskakuje. Ta obsluhuje červenou a úzkou černou sjezdovku . Vpravo je kotva, která vás vyveze na temeno kopce. Odtud máte nádherný výhled na krále Krušných hor – Klínovec.
Svahy jsou orientované severně, nejvyšší bod kolem 900 m.n.m , takže odpoledne už na nich moc slunce není, zato nejsou rozbředlé. Z kotvy se můžete spustit širokou téměř 900 m dlouhou modro/červenou sjezdovkou dolů, nebo to říznout doleva lesní spojkou na mírnou louku s dětskou pomou. Pro děti ideální svah na učení a pro vás chvíle pohody, kdy se koukáte na sluncem ozářený Klínovec a letmo kontrolujete děcka jestli to na vleku dávají. Ten kdo nepotřebuje desitky kilometrů sjezdovek si tohle středisko oblíbí. Je ještě příjemně zastaralé – čipy tady nečekejte, permice mají z laminovaného papíru, takže rollery s sebou, případně vám vlekař dá provázek na připevněník bundě. Ale o sjezdovky se tu starají skvěle, bufet je hned u dojezdu. Krušnohorská pohoda – a to to přeci jde. Ti z vás, kteří člou tento článek a nemají to tak blízko jako my, se můžou ubytovat třeba v Jáchymově nebo na Mariánské a těch pár kilometrů si dojet autem.
