Je brzké prosincové ráno, když vyjíždíme tmou kolem Mariánské a Božího Daru až na vrcholové parkoviště krále Krušných hor – Klínovce. Ve 1244 je pěkná kosa, cca. -5C a přestože dole sněhu moc není, tady je opravdová zimní pohádka. Nakonec jsme dali na Víťovy rady a nejeli na Ryžovnu. Tam je na planinách ještě vidět vykukující tráva. Klínovec je jiné kafe.
Sundáváme Freewalky z batohů, upínáme do nich boty a vydáváme se směrem k Meluzíně. Vlekaři ještě spí, všude je ticho, jen perfektně upravené sjezdovky dávají tušit, že za pár hodin tady bude rušno. Nás ale zajímá volný terén. Zaplouváme do lesa plného prašanu. Lyže krásně nesou a s typickým křupáním se mezi stromy prokousáváme níže pod vrchol.
Vidíme maximálně stopy zvěře, jednou křižujeme jakýsi skialpinistický trail, jinak je sněhobílý povrch panenský. V jednom místě překonáváme koryto potoka a za ním přijde špičková zábava. David totiž předvádí unikátní držkopád a s efektním žuchnutím mizí v oblacích bílého prašanu. Mám to ! Řvu smíchem a navíc radostí, že se mi Mistra podařilo natočit.
Za chvilku docházíme k velikému přístřešku ,, Pod traverzem“. Nebe se začíná balit do růžovo-fialova, svítání začíná. A bude to pecka ! Předpověď lhala, melo být zataženo – tohle je bonus. Při pravuji si drona a vzlétám. Je to dechberoucí. To budou fotky a video. David zatím ,,vaří“ – rozuměj připravuje na pánvičce slaninku a volská oka. Tradice, je tradice a navíc to v přírodě tak skvěle chutná.
Kolem nás je ticho, vše se barví do oranžové, slunce začíná svojí každodenní pouť. Kdo nezažil, nepochopí. Je to daleko intenzivnější, než v létě. Ten sníh a mráz tomu zážitku dávají jiný rozměr.
Nasycení vejci i zážitky vyrážíme zpět k autu. Jsou to necelé dva kilometry, z nichž část musíme jít vzhůru jednou z Klínoveckých sjezdovek. Jde to v pohodě, tulení pásy lepí dobře. Jen mraky nedočkavých lyžařů a snowboarďáků už brázdí pistu, takže jdeme opatrně po jejím okraji. Právě teď vynikne ten kontrast osamoceného svítání někde v přírodě a té komerce kolem. A možná že nám někteří z nich i trochu závidí…
Zatím jsme čtyři, po 10 km se k nám v Nejdku přidá Tony. Ten nás ale ještě klasicky pohostí na náměstí vychlazenou slivovičkou. Pokračujeme dalších 7 km směrem na Nové Hamry. Tady je alespoň poprašek sněhu a vytváří alespoň dojem , že je 31.12. Po chvíli silnice na Jelení mizí podél Rolavy v lese a začíná ta pravá zábava. Je na nule, velmi jemně mrholí a uježděný sníh na silnici začíná pomalu namrzat. Tohle je spíše na hřeby, než na naše gumy, ale o to větší je to legrace. S chutí se zakusujeme do stále stoupající silnice. Chce to jen nedělat prudké pohyby, jemně hýbat řídítky, jemně šlapat a být připraven ve zlomku vteřiny vycvaknout nohu z SPD pedálů. Potkáváme i dva maníky na elektrokolech (na fuj !), které míjíme každý rok na této trase. Přes veškerou snahu nehodit ”tlamu” a neposkytnout tak kamarádům důvod k hurónskému řevu se to však nepodaří a smíchu je dost. Nejdříve Steve položí na ledu kolo i sebe elegantně na bok. A pak , k potěšení spolujezdců , i já těsně u cedule Jelení hodím pořádný ledový skok. K mé škodě s trochu tvrdším dopadem, takže mě bolí obě zápěstí i bok. No snad jsou kosti celé. Smích přece léčí a pivo také. A tak si v panenském údolí, v hospůdce na samé hranici Českého království dopřáváme pár Plzní a klobásu , jako slavnostní silvestrovský oběd. Letos je tak málo sněhu, že před hospodou nejsou opřené běžky a jejich majitelé na nás nekoukají jako na zjevení. Každopádně Jelení je krásný kout Krušných hor v nadmořské výšce 860- 1000 m.n.m. a je tu nádherně v každou roční i denní dobu. Ty 3 tři domy, které tady zůstaly jako pozůstatek kdysi velké obce s kostelem dodávají místu zvláštní atmosféru. Zatím zde bydlí nastálo jen česko-indická rodina u které můžete najít také skromné ubytovací kapacity. (vz. 
