Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je ze sedla koně. Někdy si to trochu upravuji a měním to na ”ze sedla ” . Musím však říct, že ani podled ze sněhem zavátého stanu taky není k zahození. A právě kvůli tomuhle pohledu jsme již po osmé vyrazili na zimní táboření. Tedy nejen kvůli tomu pohledu, ale celkově se u toho užije s kamarády dost legrace a zvlášť letošní zima tady u nás v Krušných horách slibuje opravdu hooodně zábavy. Už jen proto, že na hřebeni leželo často až 150 cm sněhu.
Vyrazili jsme tedy 7.2. dokud je ještě nahoře nakydáno, protože předpověď na další dny slibuje oblevu. Po chvíli koumání map vybíráme místo nad Hřebečnou, které je ve výšce přes 1000 m.n.m. . Původně jsme tedy mysleli, že půjdeme až na kopec , který nese jednoduchý název „Nad Ryžovnou” a má kolem 1050 m.n.m. Vzhledem k tomu, že je to ale ze startu dost daleko a při stavbě base campu chceme mít trochu světla, měníme maličko směr. Od podledního stavení za Hřebečnou vyrážíme směr Červená Jáma. Ono to autem stejně ani dál nejde, protože silnice tady v zimě prostě končí sněhovou hradbou a dál musíte po svých. Nebo po běžkách, a nebo jako my na Sporten Free Walk lyžích a sněžnicích .
Letos konečně jdeme v plném složení Tony, Steve, Petr a já. A jako bonus jsme připrali i Tajemného Krušnohoce Víťu. To je dost dobrej týpek, co se sem před pár lety přistěhoval z Beskyd a teď se tady toulá po horách a fotí, hledá zajímavosti a proleze každou díru. Tulení pásy šustí po planině, Peťovo sněžnice křupou a po chvíli míjíme první propadlý důl. Slušná díra , zapadaná částečně sněhem. Ono vůbec tahle oblast krušných hor je jich plná. Jako dítě bych to určitě prolézal a jako rodič trnul , že to moje děti prolézají.
Po dalším kilometru míjíme další propadlý stop jiného středověkého důlního díla a o kousek dál nám Viťas ukazuje propadlinu, ze které prý vede vstup do podzemí , kde je prý i 15m ledopád. Vchod na dně propasti je ale zapadaný sněhem a bez lana je nebezpečné pokoušet osud. Ostatně tahle oblast čeká na zapsání do světového dědictví UNESCO jako hornická krajina, tak uvidíme, jestli se to podaří.
Začíná se smrákat, proto raději poblíž hledáme místo na přespání. Tak aby bylo maličko za větrem , tak aby se tam vešly dva stany a záhrab pro Tajemného. Místa je tady všude dost, stejně jako sněhu. Tolik ho už dlouho nebylo a pamatujeme i roky, kdy jsme zimní táboření provozovali na pár centimetrech bílé pokrývky. Po poradě stavíme tábor na dohled od jedné propasti. Lopaty do sněhu jedou, funíme, hážeme a tvoříme ložné plochy. Ani se nedohrabeme trávy a už víme , že ze stavů budou čumět jen vršky. Paráda ! Zimy není třeba se obávat. Zkušenosti i vybavení máme dobré, takže spacáky od Colemanu a Pinguinu budou mít ještě teplotní rezervu. Má být snad jen -1°C , což je oproti loňské Jelení Hoře a -16°C opravdu vedro.
Víťa si půjčenou sněhovou lopatou hloubí „sarkofág pro faraona” . Přesně tak vypadá místo, které si chystá na nocleh. Přehodí přes něj ještě bivakovací plachtu, aby na něj netáhlo. Prča ovšem bude až se mu přes ní v noci přejde laň, vlk nebo divočák.
Stany jsou hotové, bivak taky, takže nazouváme sněhoťapky a s čelovkami vyrážíme na pivko do nějaká knajpy v Abertamech. Popravdě řečeno jsme mysleli , že je to blíž. Sjezd ze svahu i cesta planimani nám zabírá téměř hodinu. Příjemná Hospůdka Aberthamka, kterou mi doporučil Petr Mikšíček nezklamala. Jídlo je výborné i když trochu dražší a pivko od Bernarda také slušné. Vydržíme do zavíračky a při cestě ztichlými Abertamy se ještě necháme zlákaz místní servírkou na pivní přídavek do lokálu U Formule.
A pak už se jen bílou plání míhají kužely světel… Jdeme ve vlastních stopách , abychom nezabloudili a nalezli tábor. V něm ještě v improvizovaném ledovém Apres Ski baru dáme pár panáků na dobrou noc a uléháme do svých stanu a Imhotep Viťas do své krypty. Noc je opravdu teplá.
A ráno ? Ten pohled ze stanu je prostě nádhera. Ta bílá paráda všude kolem, neprší , nesněží , děkujeme ti duchu Krušných Hor. Viťas se vrací z výšlapu na Červenou Jámu , loučí se s námi a pokračuje k autu a na Klínovec. My v klidu balíme a vydáváme se v sílícím větru také k našemu vozidlu. Končí jeden den, pro který stojí za to žít , zimní táboření na které se těšíme celý rok.
