Je sobotní ráno, možná 5:40 . tma jako v ranci a my vystupujeme v Rudné u místního ústavu pro duševně choré. Někdy nám připadá, že sem také patříme. Tři fotrové od rodin… Měli bychom ležet doma v pelechu, ale my né, Musíme se nasytit zážitkama. A tak po pár metrech nasazujeme všichni svoje hybridní Sporten Freewalk lyže a vyrážíme na Havranní vrch. Čelovky svítí, sníh šustí pod stoupacími pásy.
Najednou je pryč únava z krátkého spánku, pryž je ta nechuť, která nás ráno vracela zpět do pelechů. Jakmile mineme poslední stavení , je ten pocit pohody i vzrušení ještě intenzivnější. Najednou je tu pláň na které leží metr sněhu a silný vítr z ní zvedá oblaka sněhu do našich ksichtů. Jooo ! To je ono. Paradoxně i tohle nás baví. Není to ale to pravé pro naše plynové vařiče, takže hledáme závětří pro vaření snídaně. To nacházíme hned zkraje lesa, pod větvemi obtěžkanými náložemi letošní bílé peřiny.
A už to syčí a už to jede. Tradiční snídaně krušnohorských bláznů je na světě. Vejce, slanina, obrátit, posolit a vyklopit na domácí chlebík. Neskutečná lahoda se do tohohle zakousnout v probouzejícím se lese. Nikde nikdo, jen sníh, ticho a tři blázni se stejnou uchylkou. A po vydatné snídani i s kafem a čajem šup opět do vázání a vzhůru plání na Havraňák, který je již z dálky vidět ozdobený dřevěným trianglem.
Fujavice nás nezabrzdí, to spíš mě důkladně probere tlama , kterou hodím do sněhu, když při běhu drnknu špičkou do hlubokého sněhu. Ale i tojsou chvíle pro které to děláme. Ta legrace, to sdílení… Na temeni kopce jen společné foto a pak už pěkně dolů loukou do vsi. Učíme se lépe či hůže telemarkovat, protože jinak ty lyže prostě řídit nejdou . Šlapeme kolem chat i prázdnými svahy a naručujeme panenský sníh. Je to paráda a být ty svahy delěí, to by byl teprve odvaz. Sněhu je opravdu hodně, takže dolů do Rudné se dostáváme bez nutnosti jet po silnici , obcházíme kostel a jsme opět u auta. Prostě 2,5 hodiny zábavy, která stála zato.
