Z Pardubic až do Pyrenejí: Naše noční dobrodružství s Ryanairem
Občas se naskytne nabídka, kterou prostě nejde odmítnout. A tak jsme jednoho dne se synem Ondrou ulovili levné letenky z Pardubic do španělské Girony. Ryanair měl akci, my chuť na dobrodružství – a bylo rozhodnuto.
Letiště v Pardubicích? Malé, ale šikovné
Cesta začala pohodově. Pardubické letiště nás mile překvapilo – malé, moderní, přehledné a hlavně: parkování zdarma! Příjemná změna oproti větším letištím. Odbavení šlo jako po másle a při západu slunce už jsme byli ve vzduchu směr slunné Španělsko.
Girona s nočním překvapením
Let probíhal v klidu, ale malý zádrhel přece jen nastal. Přistáli jsme kvůli zpožděnému charteru Smartwings, který nám musel uvolnit ranvej v Pardubicích o dvacet minut později, kolem 23:10. A to byl problém – naše autopůjčovna GObyCar totiž zavírala už ve 23:30. A před okýnkem fronta.. Začal lehký adrenalin, ale všechno nakonec dobře dopadlo. Paní v půjčovně na nás počkala, byla velmi ochotná a vše proběhlo hladce. Auto jsme dostali a mohli vyrazit dál.
Na hotel o půlnoci (a trochu později)
Čekala nás ještě krátká, asi 16kilometrová jízda do městečka Santa Coloma de Farners, kde jsme měli zarezervovaný hotel PINXO přes Booking.com. Problém? Check-in jen do půlnoci. A my dorazili v 0:40. Už jsme se skoro smiřovali s nocí v autě, ale hoteliér byl naštěstí milosrdný – s úsměvem nám otevřel a my mohli konečně složit hlavu.
Pyreneje volají
Po krátké, ale vydatné noci nás čekal další den, kdy jsme se měli vydat do Pyrenejí. Ačkoliv začátek cesty byl trochu hektický, všechno dobře dopadlo a večerní stres nám připomněl, že i drobné zádrhely jsou součástí každého dobrodružství.
Výšlap na Puigmal: Divoká příroda a ticho Pyrenejí
Po nočním dobrodružství a šťastném přistání v hotelu PINXO jsme se ráno probudili do krásného slunečného dne. A hlavně, těšili jsme se na úplně nový Renault Captur, z půjčovny který na tachometru ukazoval jen 2 500 kilometrů. Půjčit si takhle voňavé auto? Radost řídit.
Snídaně po španělsku a hurá do hor
Než jsme vyrazili do hor, zastavili jsme se v místní pekárně a sámošce na snídani – káva, pečivo, něco sladkého a základ na horskou svačinu. Cílem bylo městečko Ribes de Freser, kam to z naší základny ve Santa Coloma de Farners trvalo něco přes hodinu. A skoro celou dobu po skvělých dálnicích.
V Ribes jsme si dopřáli kávu a pak nasedli na slavnou zubačku – ozubnicovou horskou železnici, která nás zavezla nádherným údolím plným vodopádů až do výchozího bodu v údolí Vall de Núria (téměř 2000 m n. m.).
Výstup na Puigmal (2 916 m): ticho, květy a vítr
Z Vall de Núria jsme se vydali pěšky na Puigmal, nejvyšší horu oblasti. Technicky to není nijak složitý výstup, ale převýšení kolem 1000 metrů a řídký vzduch ve výšce téměř tří tisíc metrů se už projevují na dechu i nohách.
Cesta nám zabrala jen něco přes dvě hodiny, přestože běžný čas výstupu je tři. Po cestě jsme míjeli louky plné květin, žluté janovce, i horské potůčky, přes které jsme museli brodit bosí. A co bylo nejlepší? Nikde nikdo. Za celý výstup jsme potkali sotva pět lidí. Výše už to bylo jen po drobné suti, sotva znatelným chodníčkem… jako když šel Frodo do Mordoru.
Na vrcholu nás čekal výhled, malá sněhová převěj a hlavně silný vítr, který nám připomněl, že i šusťákové bundy jsme si nebrali nadarmo. Chvílemi jsme šli dokonce po hranici s Francií – pohled na obě strany Pyrenejí byl naprosto dechberoucí. Dokonce jsme měli i jedno španělské vrcholové pivko. Ale byl to neskutečný humáč..
Dolů bez hůlek…..
Sestup byl rychlejší, ale kolena dostala zabrat – bez trekových hůlek, které jsme kvůli letu nemohli brát, to byla trochu výzva.
Po horách zasloužená večeře: Patatas bravas, butifarra a pivo Ambar
Po náročném výstupu na Puigmal a návratu zpět do Santa Coloma de Farners jsme už neměli sílu na velké vymýšlení – ale rozhodně jsme měli velký hlad. A nic nepotěší víc než dobré jídlo a vychlazené pivo na závěr dne.
Patatas bravas – klasika, která nezklame
Jako první na stole přistály patatas bravas – klasické španělské tapas. Křupavé opečené brambory, servírované s pikantní rajčatovou omáčkou a někdy i s alioli (česnekovou majonézou). Každý kraj to dělá trochu jinak, ale tady byly dokonalé: zlatavé, horké a přesně tak akorát pálivé, že se člověk nemohl přestat zakusovat.
Butifarra – chuť Katalánska
Jako hlavní chod jsme si dali butifarru – tradiční katalánskou klobásu z vepřového masa. Tohle není žádný fast food, ale poctivé řemeslo. Klobása byla šťavnatá, jemně kořeněná, podávaná s opečeným chlebem a někdy i s fazolemi nebo zeleninou. Skvěle doplnila naše horské dobrodružství.
Pivo Ambar – zlatý hřeb večera
A k tomu všemu točené pivo Ambar. Španělské pivo z Aragonie, které možná není mimo Španělsko tak známé jako San Miguel nebo Estrella, ale zato má výraznou chuť, jemnou hořkost a krásně sytou barvu. Po dni v horách chutnalo naprosto božsky.
Den u moře: Slunce, skaliska a tacos na pobřeží Costa Brava
Po horské túře jsme se rozhodli dát nohám pauzu a vyrazit k moři. Od Santa Coloma de Farners je to na pobřeží Costa Brava kousek, takže jsme si naplánovali celodenní pobřežní okruh s koupáním, výhledy a něčím dobrým na zub. A tenhle den měl všechno – od romantických zátok až po mexický fast food!
Tossa de Mar: Historie, skály a koupání jako z pohádky
První zastávkou bylo Tossa de Mar, jedno z nejkrásnějších městeček na celém pobřeží Costa Brava. Město má malebné staré centrum a hlavně ikonickou středověkou pevnost Vila Vella, která se tyčí nad mořem. Úzké kamenné uličky, kamenné domky, výhledy z hradních zdí – jako vystřižené z pohlednice. Ani se nedivím, že se tady Čechům líbí.
Koupali jsme se na pláži pod skalisky, kde tyrkysová voda omývá útesy a tvoří malé přírodní bazénky. Ideální na plavání i šnorchlování.
Platja d’Aro: Město pláží a tacos
Pak jsme přejeli do Platja d’Aro, větší město se spoustou obchodů, dlouhou promenádou a hlavně širokou písečnou pláží. Sem jsme ale nejeli jen kvůli koupání – měli jsme jasný cíl: Taco Bell.
Ano, v srdci Katalánska jsme neodolali americko-mexickému fast foodu. A nelitovali jsme. Tacos, quesadilly, burrita – všechno čerstvé, rychlé a šmakózní. Po jídle jsme se samozřejmě ještě vykoupali na hlavní pláži, kde už bylo trochu víc lidí, ale voda stejně čistá a osvěžující. Bylo 14.6. sezona startovala a moře se teprve prohřívalo.
Calella de Palafrugell: pohodové zakončení dne
Na závěr dne jsme se přesunuli do Calella de Palafrugell – a to bylo to pravé místo na poklidné rozloučení se s mořem. Malé bílé domky s arkádami, rybářské lodě, klidné zátoky s průzračnou vodou a minimum turistů. Všechno působilo mnohem autentičtěji a uvolněněji, jako když se vrátíš o dvacet let zpátky. Až téměř za soumraku dojíždíme na základu do Santy. Parkujeme jako obvykle na náměstí, kde to začíná žít po španělsku. Je přece pátek. To ještě netušíme, jaké překvapení nám přinese ráno!
Konec dobrodružství: Policie i Girona na závěr
Sobota, poslední den. Brzké vstávání, rychlé balení a plán jasný: vrátit auto a ještě stihnout krátkou návštěvu Girony, než poletíme zpět. Všechno klapalo podle plánu – klíče od pokoje jsme nechali na recepci, s batohem na zádech jsme se vydali na náměstí, kde jsme den předtím zaparkovali.
Jenže… něco nesedí. Auto nikde.
Odtahová služba jako budíček
Náměstí, kde den předtím panoval klid, se proměnilo – stavěly se trhy, přijížděly stánky se zeleninou, ovoce, koření, ručně vyráběné zboží… A náš Renault Captur? Zmizel.
Začalo rychlé pátrání. Podezření na odtah bylo jasné. Pomohly nám Google mapy a trochu improvizace – a opravdu, po chvíli jsme dorazili ke stanici místní policie, kde naše auto stálo za policejní páskou jako důkazní materiál z kriminálky.
Pokuta? Ano. Drama? Ne.
Policisté byli překvapivě v pohodě. Zavolali jsme jim, dorazili asi za 25 minut, podívali se na nás, na auto… a jen soucitně krčili rameny. Pokuta 100 eur byla nevyhnutelná, ale přístup a klid policistů situaci výrazně odlehčil. Byli to pohodoví týpci, spíš jako kdyby ještě říkali: „Jo, tohle se turistům stává často.“
Girona přece jen vyšla!
Po adrenalinovém ránu s odtaženým autem, pokutě a rychlém dotankování jsme to přece jen stihli. Do odletu zbývalo pár hodin, a tak jsme zamířili do Girony – a udělali jsme moc dobře.
Zaparkovali jsme překvapivě snadno a zdarma v parku kousek od centra, a mohli si tak užít krátkou procházku tímhle historickým městem, které mnozí znají i jako natáčecí lokaci Hry o trůny.
Girona: Kámen, mosty a historie
Girona má osobité kouzlo. Staré město je plné křivolakých uliček, románských a gotických staveb, ale zároveň působí klidněji než slavnější Barcelona. Mezi dominanty patří katedrála Panny Marie – jedna z nejširších jednolodních katedrál na světě, arabské lázně a židovská čtvrť El Call, jedna z nejzachovalejších v Evropě.
Nesmíme zapomenout na řeku Onyar, nad kterou se klene několik krásných mostů. Ten nejznámější – Eiffelův most – navrhl Gustave Eiffel předtím, než postavil tu slavnou pařížskou věž. Procházka po něm je ideální tečkou za cestou.
Poslední zastávka: Mercadona a návrat do reality
Ještě jsme si skočili do místní Mercadony – něco malého na zub do letadla, sušený salám, olivy. Pak už nás čekalo na letišti vrácení auta, které proběhlo bez problémů. Klíčky jsme – ne, nehodili do kanálu – ale slušně vložili do schránky, jak se sluší a patří.
Check-in jsme měli udělaný v appce s předstihem, takže jen, bezpečnostní kontrola… a pak přímý let zpět do Pardubic.
Závěr: Tři dny jako z katalogu (kromě té pokuty) 🙂
Během tří dnů jsme stihli:
- Přistát ve Španělsku o fous před zavřením autopůjčovny,
- vystoupat na téměř třítisícový Puigmal,
- koupat se ve skalních zátokách Costa Brava,
- jíst tacos v katalánském městě,
- zaplatit pokutu za odtah, protože jsme zaparkovali v den trhu,
- a přece jen ještě vidět Gironu.
To všechno s malým batohem, jedním autem a velkou chutí zažít něco nového.
