Přemýšleli jste někdy o dobrodružné cestě za sluncem a slanou chutí pořádných mořských vln ? Už Vás nudí Bibione, Istrie, nebo další profláknutá letoviska? Vydejte se do Černé Hory autem.
Plánujeme cestu
Nápad jet do Černé Hory po vlastní ose už mi zrál v hlavě pár let. Troufnu si říci, že v cestování po vlastní ose už nejsme žádní nováčci a tak se nám po cestách našeho milovaného Řecka i jinam zachtělo zakusit Balkán v jeho syrovější podobě. Ona cesta do země Helénské přes Srbsko a Makedonii má taky něco do sebe, ale tohle by mohlo být ještě o něco dobrodružnější. A tak vybíráme nejlepší cestu, pátráme v diskusích a sledujeme facebookové skupiny a sosáme informace na cestu.
Všechno je jinak, aneb malá komplikace
Vyrážíme za svítání, jednoho srpnového dne. Plán je jasný. Večer dojet cca. 1000 km do Bosny a Hercegoviny a tam se ubytovat. Dávno už netrháme rekordy v tom , jak dlouho pojedeme bez spánku. Prostě na pohodu dojet, odpočinout si a ráno vyrazit dál na jih. Celá cesta by měla mít cca. 1400 Km, což nám po zkušenosti s cestami do Řecka připadá jako slabý odvar. Avšak chyba lávky, následující hodiny nám ukáží, že nic není tak, jak si člověk naplánuje. Máme jet přes Cheb, Německo, Rakousko a Slovinsko, podobnou trasou, kterou používají tisíce Čechů mířících do Chorvatska. Právě poslední zmiňovanou zemi bychom měli projet kolem Záhřebu po dálnici a pak už směřovat do tajemné Bosny.
Jenže ono se to lehko řekne, ale hůř udělá. Jsme cca. 40 km od domova, když Davidovi na dálnici do Chebu praskne na Passatu jakási hadička od chladiče a jeho auto je rázem nepojízdné. Naštěstí má jiné auto u baráku, takže se jen krátce telefonicky domluvíme, že než ho odtahovka odveze a přehodí věci do druhého vozu, my pojedeme dál. Máme před ním tak náskok cca. 3 hodiny a zůstali jsme na to prozatím sami. Trochu nám zacvakají půlky, když se nám u jedné mýtnice, kdesi před Slovinskem rozsvítí kontrolka motoru a auto netáhne. Nu což, vypnout motor, chvíli počkat a nouzák je fuč. Na klidu to nepřidá, ale probíjíme se dál. Pak už zbývá jen koupit nekřesťansky drahou slovinskou dálniční známku a po pár kilometrech sjíždíme u města Ptuj z hlavního tahu vedoucího na Jih.
Malý, ale šikovný přechod Zavrč
Chceme se za každou cenu vyhnout věčně přecpanému SLO/HR přechodu Macelj. Jednak je na dálnici a přísun aut je tam značný, druhak nevíme co tam s kolonou udělá kontrola COVID opatření. Vybrali jsme si proto malý přechod Zavrč – Dubrava Križovljanska kousek víc na východ. A udělali jsme dobře. Před námi je asi jedno auto a kontrola QR certifikátů je bleskurychlá. Příjemná celnice nám jen sdělí, že na průjezd Chorvatskem máme 12 hodin. Natankujeme, dáme si kafe na Lukoilu a míříme kolem města Varaždin na dálnici, která nás přiblíží Bosně.
Přes Jasenovac do postele
Jsme na chorvatské dálnici a frčíme si to k bosenské hranici. Tady tušíme trošku zásek. Jsme na to psychicky připraveni, ale čekat někde pár hodin kvůli kolonám na přechodech se nám nechce. Přeci jenom, Chorvatsko už je v Schengenu, navíc je tu ta blbá Korona. Vybíráme si tedy menší ,,granični prelaz“ a nejedeme přes frekventovaný Nova Gradiška, ale přes Jasenovac. Jestli Vám je to poslední jméno povědomé, tak vězte, že tam byl obří koncentrační tábor, největší na Balkáně. Míjíme ho po okresce a raději ani nemyslíme na to co se tam za války dělo. Kousek dál už je po přejetí řeky Sávy bosenská hranice. Čekání minimální ! Snad jen 10 minut a jsme v zemi, kde jsme předtím nikdy nebyli. Je znát, že Bosna je chudší zemí, o to však zajímavější. Krajina je plná náhodně respawnovaných traktorů v různém stádiu rezivění, klasické balkánské rozestavěné baráky bez omítky střídají haciendy místních pracháčů. Po cca. 20 km konec děravé asfaltky a jako zázrak se zjevuje kus dokončené dálnice. Začíná perfektní jízda za pár Euro po novém povrchu směr Banja Luka. Je to dálnice duchů, jede po ní jen pár aut. Radost netrvá dlouho, po cca. 30 km dálnice končí a my vjíždíme do Banja Luky a centrem se posouváme k cíli, kterým je cca. 80 km vzdálený Motel Stečak pod obcí Jajce. Naneštěstí je v Banja Luce objížďka, takže se suneme městem celkem pomalu. Alespoň vidíme pravý balkánský cvrkot, lidi koupající se v řece i celkem šílenou dopravu. Pomalu se blíží večer, ale i v zapadajícím slunci vnímáme tu nádheru za městem. Jedeme kolem řeky Vrbas, sevřené v úzkém údolí. Kolem se začínají zvedat kopce, sem tam tunel, úzká silnice, místy se nám skalní stěny téměř otírají o zpětní zrcátka. Začíná divočina! V jednom místě se kaňon otevírá a vidíme scény jak z Vinnetoua. Posledních 50 km do motelu utíká opravdu pomalu. Už toho máme celkem dost a když si představíme, že David s rodinou to pojede v noci, vůbec mu nezávidíme.
Parádní ubytování
Ještě poslední tunel, pár vesniček s minarety a jsme na konci dnešní cesty. Motel Stečak jsme si zarezervovali na Booking.com i kvůli tomu, že je hned vedle silnice. Hlavně je to ale úžasně levné a podobá se to noclehu v srbském hotelu Groš. Noc pro čtyři osoby se snídaní za nějakých 1100 Kč! Na parkovišti je nějak živo. Probíhá tu svatba a děcka jsou ze zahalených muslimských ženščin zprvu trochu paf. Všichni jsou ale v pohodě, mix zahalených i odhalených řádně nasává v knajpě, Alláh ne Alláh. Nevěsta mohutně bafá v vodnice, tančí se o 106. Check-in je v pohodě, jen klukům na recepci řekneme ať nám dají klíče i pro kamarády, že přijedou ,,later“ , že problem with Car atd… Hotýlek je super, velký pokoj, koupelna, čisto. Tak rychle šup vybalit pár věcí a mastíme dolů do hospůdky na nějaký balkánský nášup. Naporoučíme si čevap, bosenské pivko, ražniči, chicken burger, srpski salat a nějaké místní limonády. Nálož jako blázen a plný stůl za 500 Kč v přepočtu. No neber to! Číšníci příjemní, celkově uvolněná atmosféra. A když za tmy dorazí unavený David, dáme si ještě další pivko a těšíme se na další den, kdy máme dojet ,,pouhých “ 350 km. O tom, že to ale nebude taková ,,brnkačka“ však nemáme tušení. Ale o tom až v dalším článku..
